Katalyzátor strukturálních změn v ekonomice

ÚHEL POHLEDU: Mnoho indicií mě vede k domněnce, že rok 2024 bude rokem velkých strukturálních ekonomických změn, které se již dějí, ale nikoliv příliš bouřlivě a hlasitě, a proto probíhají zatím spíš bez povšimnutí. Ale podobně jako třeba v roce 2008 docházelo k pádu amerických hypoték postupně během několika měsíců, ačkoliv lidé si pamatují „jen“ pád Lehman Brothers, tak také nyní se v ekonomice dějí dalekosáhlé změny, které jsou zatím ještě pro značnou část veřejnosti neviditelné. Veřejnost inklinuje k tomu, vnímat jen velké mediální kauzy, zvučná jména. Pomalé, a často i brutální ekonomické změny ve struktuře hospodářství nevnímá.

Prvním důvodem je, že komerční nemovitosti roku 2024 se jeví analogií hypoték z roku 2008. Finanční instituce různého typu načítají značné nerealizované ztráty, z realitních fondů nenápadně, zato stabilně odtékají peníze, reálné úrokové sazby stále rostou. A v březnu má za této situace končit roční záchranný program vypsaný pro tyto banky. Ustojí to? To je ovšem jen jeden pilíř probíhajících systémových změn.

Druhý pilíř je dramatický a stále zrychlující rozpad konkurenceschopnosti evropského průmyslu, viditelný zejména v číslech o exportu. Ale nejen v nich. Poslední zpráva hovoří o tom, že výroba osobních aut v České republice v lednu sice meziročně vzrostla o 17,3 procenta, ALE produkce vozů s elektrickým pohonem poklesla o 23 procent. A podivné a dříve neslýchané zprávy přicházejí z celého evropského automobilového průmyslu. Dříve nesmiřitelně si konkurující automobilky spojují své síly, aby obstály v konkurenci asijských vozů, jimž konkurovat nedokážou kvůli vysoké ceně.

Ačkoliv automobilky, které investovaly obrovské peníze do vývoje elektromobilů, pokud by měly být splněné evropské emisní normy, musely by s výrobou elektromobilů pokračovat – přesto výrobu elektromobilů utlumují, protože jsou nepraktické, drahé, nechtěné zákazníky, mají vysoké náklady na opravy, autopůjčovny je nechtějí nabízet. Investice do elektromobility jsou sice tlačené státem, ale evidentně šly chybným směrem, proti evoluci a proti trhu. Toto odvětví, které zaměstnává přibližně 13 milionů lidí a představuje 7 % ekonomiky EU, začíná čelit existenčním hrozbám.

Zemědělství je třetím pilířem obrovských změn. Tady si veřejnost nejvíce všimla pnutí, protože traktory blokují evropská města. Málokdo, kdo se nepohybuje přímo v zemědělství, ale tuší, o co se v něm opravdu jedná. Problém bývá zužován a bagatelizován tvrzením, že zemědělci chtějí víc dotací. Je to asi takové jako tvrdit, že lékaři, kteří se bouřili proti přetěžování kvantem přesčasů, prý ve skutečnosti chtěli výsluhovou penzi (což byl návrh, se kterým posléze přišla komora a naprosto tím zabila sympatie veřejnosti vůči řadovým lékařům). Podstatou problémů v zemědělství je to, že Evropa v podstatě podporuje nevýrobu, a nikoliv výrobu. Zatěžuje zejména malé zemědělce takovým kvantem absolutně odborně nekvalifikovaných požadavků pod zástěrkou ekologie, že je zemědělci nejsou schopní splnit. Zvyšují se energetické náklady do takové míry, že zemědělci se stávají naprosto nekonkurenceschopnými vůči dovozům z neunijních zemí.

Všechny tyto pilíře mají jedinou společnou příčinu a jeden společný důsledek. Příčinou jsou dramaticky rostoucí zásahy státu do ekonomiky, ať už v podobě tisku peněz, nebo ve jménu klimatu. A důsledkem je tak zásadní vychýlení systému z tržní rovnováhy, že se systém v mezinárodní konkurenci stává neživotaschopným.

Proč o tom mluvíme právě nyní? Není náhodou, že cena zlata jako bezpečného přístavu a citlivého barometru stresu se opět vydala na cestu k historickému maximu. Není náhodou, že tradičně velmi konzervativní zemědělci povstali napříč Evropou. Letošek bude supervolební rok. Proběhnou eurovolby i americké prezidentské volby. Domníváme se, že na globální ekonomiku a finanční trhy to bude mít zásadní katalyzační vliv, který poznáme i u nás.