Ondřej Krutílek: Zastavme povolenkovou horečku, jinak Evropu nevyléčíme

Podzimní sezona respiračních chorob jako by do Evropy přinesla i recidivu energetické krize. Ve skutečnosti tato nemoc nikdy nezmizela, jen přešla do chronického stádia. Je nejvyšší čas si konečně přiznat diagnózu a začít léčit příčinu, nikoliv jen tlumit příznaky.

V evropské energetice se opakovaně šířila cenová infekce. V intenzivním provozu bylo všechno, co mělo kotel a turbínu, včetně nejšpinavějších zdrojů na mazut. Saská ocelárna na dva dny přerušila výrobu. Norové pohrozili odstřižením od evropské sítě. České uhelné elektrárny zaznamenaly nejvyšší produkci od roku 2022. A to vše jen kvůli tomu, že v Německu nefoukalo a nesvítilo. Ne, tohle na žádnou „brnkačku“ fakt nevypadá.

Výkyvy na krátkodobých trzích s elektřinou, jaké jsme sledovali na začátku listopadu a v polovině prosince, samy o sobě samozřejmě nikoho zruinovat nemusí. Pokud se z nich však nepoučíme, budeme odsouzeni k tomu, abychom jim čelili stále častěji a třeba v ještě intenzivnější míře. A to už by problém být mohl. Onen vzkaz zní přitom poměrně srozumitelně: V Evropě nám hrozí nedostatek elektřiny. Jak se stalo, že se nejbohatší region světa dostal do tak prekérní situace?

Ptejme se uhlíkově nejprogresivnějších Němců. Původní plán „prodotovat se“ od špinavých zdrojů k těm čistým jim zatím vychází tak napůl. Čistých technologií mají ažaž, jenom jim nefungují úplně spolehlivě, a tak musí podporovat i ty špinavé, aby je aspoň udrželi v provozu. Místo transformace tak v Německu sledujeme rozdvojení na dvě paralelní energetiky a bizarní situace, v nichž jeden a ten samý zdroj z jedné strany platí daně a z druhé bere dotace. Asi se shodneme na tom, že toto je nesmírně neefektivní a drahá legrace.

Proč se Němcům ani nám nedaří budovat záložní plynové zdroje? Proč Dánům krachují aukce na offshore větrníky? Proč už visí otazník prakticky nad všemi investičními záměry v Evropě, solární projekty nevyjímaje? Protože podnikatelské prostředí v energetice ztratilo jakoukoliv předvídatelnost a investoři přišli o poslední zbytky důvěry v návratnost svých projektů. Jednoduše řečeno pravidla hry a její parametry se mění příliš rychle (a většinou k horšímu).

Odstrašujícím příkladem je emisní povolenka, která ještě v roce 2020 stála 20 až 30 eur, ale od roku 2021 už se pohybuje mezi 60 a 100 eury a v roce 2030 může atakovat hranici 150 eur. Připomeňme si, co bylo původně smyslem tohoto nástroje: donutit znečišťovatele k přechodu na uhlíkově šetrnější technologie. To se však podařilo pouze v naprostém minimu případů.

Místo toho přinesla povolenka poměrně spolehlivé zisky finančním spekulantům, elektrické síti exodus obrovského množství stabilních a řiditelných zdrojů zcela bez náhrady a nám všem o dost dražší energie. Princip „znečišťovatel platí“ se totiž reálně nikdy neuplatnil: Buď elektrárna jede a promítá povolenku v plné výši do cen pro koncové zákazníky (pak platíme všichni), anebo to zabalí a pak za povolenku neplatí nikdo (protože není za co).

Při této příležitosti si uvědomme, na jak křehkých základech nyní stojí podstatná část celé středoevropské energetiky. Jestliže uhelným, ale ani plynovým zdrojům nevychází ekonomika, znamená to, že při nejlepší vůli udrží provoz jen do první větší poruchy (zcela bez ohledu na nejrůznější kapacitní mechanismy, které platí v Německu a Polsku). Čeští provozovatelé sice naznačují, že trh nyní opět vrátil do hry uhlí, a to z toho prostého důvodu, že za něj stále není náhrada. Až bude ale povolenka stát vysoko přes 100 eur, bude už úplně jedno, co říká trh. Uhlí skončí zcela bez ohledu na to, zda bude potřeba.

Z výše uvedených důvodů už řadu měsíců volám po tom, abychom přestali evropského pacienta dopovat dotačními analgetiky a začali ho opravdu léčit. V první řadě doporučuji zastavit povolenkovou horečku. Stanovme na povolenky nepřekročitelný strop (a diskutujme o tom, jak má být vysoko) a vraťme trhu aspoň nějakou jistotu a stabilitu. Investoři budou mít šanci propočítat si své záměry, přestanou mít strach z investic a začnou modernizovat stávající zdroje a stavět nové. Síť získá zpět spolehlivou zdrojovou základnu. Green Deal nepřijde o významný zdroj financování. A konečně průmysl i domácnosti se zbaví nepříjemných cenových otřesů.

Jsem si samozřejmě vědom toho, že reformovat trh s emisními povolenkami bude za stávajícího složení klíčových unijních orgánů velmi složité. Na druhou stranu to určitě nebude těžší než samotná dekarbonizace. A pokud to neuděláme, obávám se, že bez ohledu na další a další dotační analgetika nejen že nepostavíme žádné nové stabilní zdroje, ale v návaznosti na povolenkovou horečku moc dlouho neudržíme ani ty stávající. A pak počítejme s tím, že nám bude čím dál častěji naskakovat i horečka cenová a následně i inflační.

Zastropování povolenek je pochopitelně jenom podmínkou nutnou, a nikoliv dostačující k tomu, abychom mohli uvažovat o stabilizaci energetiky. Bez toho však můžeme zapomenout na to, že by se nám podařilo vzkřísit chřadnoucí evropskou ekonomiku. Aktuální tendence v EU jdou bohužel spíš opačným směrem – místo reformy prvního systému povolenek je na stole ten druhý pro dopravu a vytápění (o uvalení další regulace na emise metanu ani nemluvě). Snad se nám podaří co nejdřív rozlišit, co je nová infekce, co analgetikum a co skutečný lék. Ještě je čas.