Svatá a „obludná“?

KOMENTÁŘ

Svatá a „obludná“?
Umělecké kvality televizního filmu Svatá režiséra Jiřího Stracha a scenáristy Marka Epsteina na tomto místě hodnotit nebudu, troufnu si ale tvrdit, že je to dílo pro zdejší tvorbu v něčem příznačné, píše Ondřej Štindl. Foto: Plakát filmu Svatá.
2
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Každou neděli vysílá Česká televize nějaké dramatické dílo, tu minulou se ale na obrazovkách měla odehrát událost. Drama s vážným tématem, vycházející ze skutečné události, v hlavní roli s třiadevadesátiletou Jiřinou Bohdalovou. Umělecké kvality televizního filmu Svatá režiséra Jiřího Stracha a scenáristy Marka Epsteina na tomto místě hodnotit nebudu, troufnu si ale tvrdit, že je to dílo pro zdejší tvorbu v něčem příznačné, vybere si vážné a v něčem velice dnešní téma, ale moc toho k němu neřekne, vlastně se z toho trochu vykroutí, položí otázku a přispěchá s hodně snadnou a přibližnou odpovědí. Následují spoilery.

Inspirací pro film byl osud Věry Sosnarové, která na veřejnosti vystupovala jako přeživší gulagu, vyprávěla o tom na besedách, vznikla o ní i kniha. Jenomže ten její příběh se nezakládal na pravdě, ukázalo se, že v sovětských pracovních táborech nikdy vězněna nebyla. V zásadě stejné je to s hrdinkou Strachova filmu. I Olga měla být vězněna v SSSR a teď o tom publikuje a přednáší na školách. Má ji vyznamenat prezident, a proto se jí dostává širší publicity, novinářka z Reflexu, která s ní dělá rozhovor, ale pojme jistá podezření, jež časem začne sdílet i Olžina dcera...

 

Podobné příběhy se odehrávají častěji, než by člověk čekal. V roce 1973 dostal Marlon Brando Oscara, místo něj ho přebírala bojovnice za práva původních Američanů Sacheen Littlefeather. Po její smrti se ale ukázalo, že velice pravděpodobně nebyla indiánka a o svém původu nemluvila pravdu. V devadesátých letech měla značný ohlas kniha Mishy Defonseca, která v ní popisovala, jak jako židovské dítě během války sama putovala Evropou. Ukázalo se, že si ten příběh vyfantazírovala. Značně sporný je v tom ohledu i případ slavného Nabarveného ptáčete od Jerzyho Kosinského. Je to fiktivní story, která ale byla vnímána a často i prezentována jako jeho autobiografie, proti čemuž se spisovatel nijak neohradil. Podobných případů v posledních letech přibývá nebo jsou možná jen častěji odhalovány. Existuje několik kauz bojovníků za práva amerických menšin, kteří lhali o svém původu, známý je i případ smyšlené a úspěšné „autobiografie“ Jamese Freye, který v ní popisoval svoje vyrůstání v úděsných sociálních poměrech. Na mnoho a mnoho krajně podezřelých vyprávění o krušných osudech a traumatech uživatelů člověk naráží na sociálních sítích. Podlehnout pokušení vymyslet si pro sebe nějaký jiný a lepší životní příběh je asi docela rozšířená potřeba, může za ní být touha získat status oběti a s ním se pojící vážnost, někdy ty příčiny ale mohou být komplikovanější.

Olga ze Strachova filmu dopadne jinak než její předobraz, na rozdíl od Věry Sosnarové není odhalena. Respektive je, ale novinářka, která o ní zjistí pravdu, si ji nakonec nechá pro sebe. Je to tak prý lepší. I finále snímku je vůči postavě Olgy velmi smířlivé. Strachův a Epsteinův film byl v médiích přijatý spíš kriticky. Někdy vysloveně odmítavě, a to z morálních důvodů. „Poselství Epsteinova a Strachova filmu je natolik obludné, že bychom se jím snad ani neměli zaobírat jako uměleckým dílem,“ napsal pro server Aktuálně.cz Tomáš Stejskal. Ani já s poselstvím filmu Svatá nijak nesouzním, připouštím ale, že by bylo možné ho prezentovat tak, aby se nad ním nesouhlasící divák třeba zamyslel. Že i teze, které na mě zapůsobí „obludně“, je možné vyjádřit způsobem, který má nějakou uměleckou hodnotu a vnitřní přesvědčivost. To ale, obávám se, není případ filmu Svatá, který si s tím vážným tématem spíš jen tak pohrává.

Postava novinářky Reflexu v závěru řekne, že se pravdu o Olze rozhodla nepublikovat, protože její vystoupení na lidi vždycky silně zapůsobí, že umí pravdu o táborech vyjádřit přesvědčivěji než ti, kdo jimi skutečně prošli, a poselství, jež šíří, je důležité a potřebné. Olga dokonce může být tak přesvědčivá právě proto, že vězenkyní nebyla. Realitu života vězňů znala z distance (pracovala v táboře jako kuchařka) a to jí umožnilo ji vnímat jaksi pravdivěji a šířeji, než kdyby mezi koncentráčníky patřila, pozice pozorovatele je pro zprostředkování pravdy jaksi výhodnější. To je sice pro někoho možná efektně znějící, ale naprosto pomýlený a váhu postrádající argument. Autoři si přece musejí být vědomi toho, jak strhující a přesvědčivá svědectví po sobě někteří o komunismu i nacismu zanechali, jistě slyšeli o Solženicynovi, Šalamovovi, Tadeuszovi Borowském, Karlu Peckovi, Dagmar Šimkové, Primovi Levim a dalších a dalších. Mají snad dojem, že kdyby na jejich místě byl člověk, který úděl vězně nesdílel a jenom se tak tvářil, napsal by to líp? Navíc přesvědčení filmové novinářky o Olžině mimořádném talentu vyprávět a oslovovat mladou generaci moc nedopovídají scény ve Svaté, v nichž má hlavní postava ten talent projevovat. Pokud tedy v tomhle smyslu nejsou míněny záběry, na nichž Jiřina Bohdalová tluče o sebe dvěma poklicemi, aby mládeži ukázala, jak se na Sibiři zahánějí medvědi. Problém filmu Svatá není „obludnost“ jeho teze, ale to, že ta teze autorům nestála za hlubší zamyšlení, je v díle, které celkově trpí přibližností ve vztahu k historickým reáliím, jenom efektním ornamentem, za nímž není znát úsilí něčeho se dobrat. To je pak těžké...