Depresivní pokoje hnijící mládeže: kam až vede rebranding lenosti

ÚHEL POHLEDU

Depresivní pokoje hnijící mládeže: kam až vede rebranding lenosti
Někteří mladí jsou údajně v takové depresi, že si nedokážou uklidit pokoj. Ilustrační snímek Foto: Shutterstock
1
Úhel pohledu
Tereza Šimůnková
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Vyskytují se na TikToku, ale prvotřídní exempláře lze nalézt i na YouTube. „Depresivní pokoje“ („depression rooms“) jsou smrduté, odporně zaneřáděné brlohy obývané mladými dospělými, kteří jsou údajně v takové depresi, že ten svinčík kolem sebe prostě ne-do-ká-žou uklidit. Ale natočit ho na sociální sítě a kontrolovat zhlédnutí, to zvládnou.

Hromady použitého oblečení, dva tucty hrnečků se zbytky kafe, špinavé talíře, prázdné otevřené krabice, plyšáci a chuchvalce prachu. Věci jsou úplně všude. Není vidět podlaha. „Smrdět to tu začalo před půl rokem. No, taky jsem tu rok neuklízela, lol,“ komentuje autorka. Pukáme smíchy. Pro kameru se odklápí poklice z polévkové mísy: Ejhle, život. V jiném videu leží v pelechu pokrytém haldou nikdy nepraných přikrývek nehybná osoba, jen očička jí čile šmejdí po místnosti; podařilo se jí totiž přemluvit kamarády, aby za ni uklidili, neboť ona je nemohoucí. V posteli se krom děvčete nalézá i otevřená lahev kečupu.

 

Odněkud se vynoří vzpomínka na první ze „Sedmi“, tedy ze sedmi kardinálních hříchů ve filmu z roku 1995; lenoch dobře nedopadl. Doba pokročila, lenost dostala rebranding, kdo se opováží mládež z videí kritizovat, je nelida, deprese je přece vážná věc, byť není zřejmé ani náhodou, zda je skutečná, nebo spíš zabředli do destruktivního životního stylu, ze kterého je cesta ven sice možná, ale ne samozřejmá (podobnost s normalizací/medikalizací obezity není čistě náhodná: Jste extrémně tlustá? Staňte se modelkou, nebo si zobněte Ozempic). Mnozí přiznávají, že se diagnostikovali sami. Zřejmě podle lékařského diplomu docentů z TikToku.

„Říkáš, že máš depresi? Ukaž mi svůj depresivní pokoj!“ hřmí do kamery magická osoba s duhovými vlasy. Jsou to takové závody v sebelítosti. Ještě že teď víme, jak ji měřit. Kubíky hnoje. Značná část trpitelů má pozoruhodný vizuál, aplikace tak konstrukčně náročného make-upu i účesů vyžaduje čas i úsilí, takže kapka života v nich přece jenom zbyla. Někteří se jen válí v posteli s mobilem (a dále si poškozují mozek, rozvracejí hormonální systém a hodnoty), jiní ale zvesela odcházejí do školy či za zábavou. O rodičích se mnoho nedozvíme, kromě toho, že dovnitř nemůžou. Lze předpokládat, že to všechno platí. Je jasné, že hrdinové z prasečího chlívku provokují, zároveň se nelze zbavit dojmu, že svou situaci nehodlají zlepšit. To by na ně byl příliš velký stres. Jak to tenkrát napsal Jordan Peterson na Twitter o Pride a dostal ban za nenávistný projev? „Pamatujete, kdy pýcha byla ještě hříchem?“ S leností je to stejné.

Jordana Petersona si připomeňme ještě jednou. Ve své knize Dvanáct pravidel pro život, ve které se pokouší dát našemu vezdejšímu chaosu nějakou strukturu, má kapitolu nazvanou Ukliďte si u sebe doma dřív, než budete kritizovat svět. Považuji za podstatné, že to nemyslí pouze přeneseně. Jako součást terapie doporučoval klientům, ano, i klinicky depresivním, aby si u sebe doma začali dělat pořádek. Třeba půl šuplíku. I to se počítá. I to je pohyb vpřed. Protože tak banální věc jako úklid je aktem vnitřní organizace a schopnosti převzít za sebe odpovědnost, neboť naše okolí je naším prodloužením.

Hnijící mládež parazituje na současném zájmu o duševní zdraví, který ale nepochopila, respektive si ho vyložila tak, aby mohla hnít dál. To nebylo moc těžké. Populární narativ kulturních válek říká, že duševní zdraví udržujeme tak, že se odmítneme setkat s čímkoli, co by nás mohlo rozhodit – i když západní soudruzi by nejspíš řekli poškodit. Na oběti jsme zařízení vůbec nejlíp. Lžou. Duševně zdravý je ten, kdo funguje navzdory náročným okolnostem a situacím. Kdo se jich nebojí a rozhodně je hystericky nevyhazuje dveřmi (i protože ví, že se vrátí oknem). Kdo chápe, že stres a obtíže nejsou známka nemoci, ale toho, že jsme naživu. Kdo prokáže vůli je překonat. Kdo si nemyslí, že zrovna na jeho situaci je něco mimořádného; život není tažen rovně a asi ani nemá být. Zrovna životy těch nejvyrovnanějších, niterně skutečně šťastných lidí jsou často šílené.

Zažíváte diskomfort? No a co? Vítejte v realitě. Co začít místo o bezpečných prostorech a mikroagresi mluvit o houževnatosti, vyzrálosti, smyslu pro humor, vnitřní soudržnosti, statečnosti? Co říct obyvatelům depresivních pokojů, aby přestali skuhrat a zvedli zadek? Nezvednou? To ale není medicínský problém. To je problém charakteru.

×

Podobné články