Jak liberál poznal své Slováky

KOMENTÁŘ

Jak liberál poznal své Slováky
Slovenská krajina je samozřejmě půvabná, příroda okouzlující, ale jakmile sejde z kopců do městeček nebo do dědin, padá na něj tíseň a poznání, že Slovensko si samo se sebou neví rady, píše Jiří Peňás. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Už dlouho jsem nebyl v české vesnici a kráčeje jí jsem si pomalu uvědomoval, že jsem svědkem civilizačního rozdílu, který musel vzniknout v poslední dekádě. Před několika dny jsem takhle šel Dobrou Vodou a jevila se mi jako důkaz toho, že Slovensko se nemá zle. Až při pohledu na tuhle vesnici podobné velikosti mi došlo, jak daleko nám Češi utekli.

Ten odstavec překládám z knížky Príhody tuláka po Slovensku, kterou jsem si koupil v jednom bratislavském knihkupectví a na jeden zátah přečetl. Jejím autorem je známý novinář a také spisovatel Martin M. Šimečka, který se loni vydal pěšky po červené turistické značce z Devína přes celé Slovensko na Duklu: také se té trase říká Cesta hrdinů SNP. Nutno říct, že ji Šimečka neušel celou, v polovině to zapíchl, ale i tak to na pětašedesátiletého muže, byť trénovaného a zdatného, byl docela nepochybně výkon.

 

Cestou si vedl zápisky, které mají ráz drobných úvah a glos o stavu Slovenska, ale i světa: píše, že se na cestu vydal, aby ulehčil tíži, která na něj dopadla s válkou na Ukrajině. Tak se vydal do krajiny a chtěl potkat lidi, své spoluobčany, Slováky, snad i v naději, že se mu uleví. Není to ani tak cestopis, jako spíš reportáž sestavená z drobných příběhů a postřehů, které učiní liberální intelektuál (Šimečka se tak sám nazve a jistě je jeho vzorným představitelem) na cestě po své vlasti. Potká tam lidi veskrze dobré a přející, ochotné mu poskytnout třeba nocleh, jenže hovory s nimi jsou často velmi obtížné. Jak mu tam říká jeden muž, který ho pozná: Polovina lidí vás (tedy slovenské liberály) nenávidí, druhé jste jedno: ten muž patřil do druhé poloviny. Jiný dobrák, který mu poskytne nocleh a Šimečka si s ním dobře vypije, mu bez obalu řekne, že kdyby se na hranicích objevil Putin, on by ho šel vítat s praporem. Ten člověk přitom, jak píše Šimečka, se neměl špatně, pracoval pro zahraniční firmu, jen byl přesvědčen, že Západ Slovensko zotročuje a odírá. Putinovo Rusko by byla lepší alternativa: přinese řád a spravedlnost. V hovoru s běžným občanem se tento „názor“ mohl jevit téměř jako norma. Lze si představit, jak u toho musel autor trpět. A pocit bezmoci a poznání, že věci jsou jinak, než se jeví z bratislavských nebo pražských redakcí, provází celou cestu a je vlastním obsahem té upřímné knihy, která má rysy masochistického poznání.

To, co Šimečka zažije, je vlastně příběh rozčarování. Slovenská krajina je samozřejmě půvabná, příroda okouzlující, ale jakmile sejde z kopců do městeček nebo do dědin, padá na něj tíseň a poznání, že Slovensko si samo se sebou neví rady. Hezky popisuje paradox, kdy příroda je vlastně „civilizovaná“, ale ta skutečná divočina je ve městech a na vesnicích, ve způsobu, jak tam lidé nakládají s veřejným prostorem, jaké si staví domy, jak pečují o cesty a jak ničí krajinu zpupnými stavbami a ploty, které se do ní zakusují. Je to lidská krajina, ze které zmizel cit pro ladnost a souměrnost, jako by to bylo lidem jedno nebo na to neměli cit. Slovensko je příliš velká země pro tak málo lidí, řekne mu jeden chasník, se kterým se dá řeči. Myslí tím, že v lidech zmizel soucit s přírodou a krajinou, příliš mnoho je toho zfušováno, rozkradeno, zničeno. Poutník se může kochat sceneriemi hor a jedinečnými panoramaty, pak sejde do údolí a čeká ho zklamání. Je to krajina nikoli po bitvě, ale po nějaké nemoci, která ještě neskončila a jen tak neskončí, není smrtelná, ale nikdo neví, jak se z ní vyléčit. Jak mu říká jeden mudrlant: „Čo z toho vyplýva? – My sami si za to môžeme, lebo sme debili. Poddanský národ, ktorý si nevie vládnuť, vie len pracovať a kradnúť!“

Dostane ale výbornou radu, kterou je dobré si zapamatovat i v těch prý mnohem civilizovanějších Čechách: Když po cestě natrefíš na otevřenou hospodu, jdi do ní. Protože druhá bude nejspíš zavřená.

Držte se toho.

×

Podobné články