Do Ústavního soudu už jen advokáti, jinak je odteď všechno špatně

ÚHEL POHLEDU: Omlouvám se, že budu připomínat minulost, ale o pochybách ohledně prezidentova právního týmu jsem psal už před jeho zvolením a o ústavních soudcích a kandidátech také jako první, dříve, než si veřejná scéna včetně senátorů vzpomněla. Myslím, že mě to opravňuje být trochu kritický, možná i více, než se na zdrženlivého advokáta sluší. Než postoupím dále, znovu zdůrazním, že ani dnes o žádném kandidátovi a jeho individuálních kvalitách nebudu psát, prostě ne, člověk pak ztrácí odstup.

Ukazuje se nyní plně křišťálově, že pan prezident je na právním poli trošku „mimo svou kompetenci“. Inu, proč ne, má na to právo. Asi proto zkusil ve své klíčové pravomoci korporativistický přístup zaměřený na standardní vysokou kvalitu průměrnosti, a dopadlo to špatně. Když vyčerpal v návrzích zejména excelentního nového předsedu Ústavního soudu, kterého ostatně dodal spíš svým negativistickým postupem Miloš Zeman, rádci prezidenta Petra Pavla i on sám byli v koncích. Důvod je celkem zřejmý. Pan prezident se chová stejně jako profesor práva. V klidu a bez potřeby to zkoušet v tvrdém boji každodenních právních bitev. Ne že by snad profesoři práva nebyli potřeba, ba naopak, teoretici jsou poklad. Ale když je necháte obsazovat Ústavní soud a nedáte jim zkušené harcovníky denního právního boje, skončí to tam, kde jsme. Uprostřed čirého zoufalství, kdy skoro náhodně voláme advokátkám, „aby to byly ženy“, jestli to nevezmou, a představme si to zděšení –⁠ ony to dělat nechtějí.

Popišme však základ chyby –⁠ nápad oslovit instituce nebyl sám o sobě špatný. Hloupý byl ale výběr těchto institucí, nebo spíš byl naprosto nedoceněný. Už jsem to psal, systém, kdy je na roveň stavěna zájmová skupinka jako Unie státních zástupců a Česká advokátní komora či Nejvyšší soud, je prostě úlet. Zejména nepochopení role advokátní komory je tragické. Advokátní komora je velmi specifická autonomní veřejná správa na poli advokacie, naprosto nezávislá na státu, ekonomicky od něj plně oddělená, a přitom vykonávající státní správu. Je to tedy úřad s velkým Ú a ostatní profesní asociace jsou buď lepší myslivecký spolek, nebo, jde li o soudy, jen různé instituce státu. Podle toho se chovají. Spolky navrhují, co se jim zachce. Dohlédnou jen na to, co je jim zrovna sympatické. A státní soudy, ty pak odrážejí sklony státních úředníků.

Advokátní komora, svázaná svým postavením –⁠ a řekl jsem to mnohokrát soukromě, tak teď i veřejně –⁠, provedla volbu nominantů také naprosto špatnou. Navrhla kandidáty, na nichž byla naprostá shoda, a tím je zglajchšaltovala. Na kom je shoda, bývá většinou uhlazená osobnost. Potřebuje takové Ústavní soud? Ne. Když vybírat z dosavadních nominantů, pak alespoň ze dvou navržených dam. Ani to se ale na Hradě neděje.

Je to zvláštní. Advokáti reprezentují nejpočetnější právnický stav, zastupují a jsou v kontaktu s nejvíce lidmi, kteří jsou spotřebiteli práva. Musejí ctít hierarchii státu, ale také s ní umět zápasit –⁠ vždy a důsledně jen na právním poli. Poměr advokátů vůči soudcům je asi sedm na jednoho a poměr ke státním zástupcům asi 18:1 ve prospěch advokátů. U profesorů práva je to odhadem 500 advokátů na jednoho profesora. Proč tedy ani matematicky nenavrhlo kolegium poradců advokáty? Než se dostanu k odpovědi, pokusím se ilustrovat tragédii výběru pouhým konstatováním, že veleslavný panel si ještě nenašel čas napsat předsedovi advokátní komory, že mu za návrhy alespoň děkuje. A že si má trhnout nohou nebo tak něco. Ke státní správě se choval neznámo jak, ale pokud stejně, pak potěš pánbůh.

Panel však musím také omluvit –⁠ dostal strašně špatné noty a dělal, co mohl. Profesor řídí na univerzitě, ne v boji, a tady jsme v politickém boji ultraextraligy. Pan prezident to na pana profesora dost „hodil“, a co má on, chudák, dělat?

Jako advokát, jehož zadáním je každodenní právní problémy řešit, bych panu prezidentovi poradil, ať si vezme advokáta, nebo raději hned tři:⁠ pomohou mu už tím, že jsou soustředěni na řešení právních problémů (ne na jejich rozhodování). Ovšem smrtelně vážně. Když si přečtete rozhovor se současným předsedou Ústavního soudu Josefem Baxou, tak si za jeho popis toho, kdo má obsadit další pozice ústavních soudců, dodejte právní profesionál, který je v kontaktu se životem, není fach idiot (nedělá jen jednu úzkou specializaci), a ještě může být osobnost, jasně profilovaná. Vyjdou vám už jen advokáti, tedy prosím už navrhovat jen advokáty. Jinak Ústavní soud přestane být ústavním a stane se čtvrtou soudní opravnou instancí. Tou prostě není a nesmí být. Nesmí na něm ani zakořenit „úřednicky odtažitá neempatie“. Ta má samozřejmě také své příčiny: když se nejvyššími (ústavními) soudci namísto disidentů stávají lidé, kteří postih státu nikdy nezažili. Kdo byl někdy na druhé straně nebo viděl, jak samo trestní stíhání lidi ničí, mluví jinak.

Show ale nekončí a uvidíme, co bude dál. Dokáže pan prezident překonat sám sebe? Nebo se spojí právníci a prosadí advokáty jako klíčové nominanty? Pokračování už zítra.