Empatie: Když více citu neznamená více dobra

Slovo empatie se dávno stalo střelivem v kulturních válkách. Elon Musk prohlásil, že západní kulturu oslabuje, a po smrti Charlieho Kirka zaplavila sociální sítě jemu připsaná věta, že „empatii nesnáší“, protože je to „smyšlený new age pojem“. Do debaty byla navíc zatažena i Hannah Arendtová s výrokem, podle něhož kultura odmítající empatii upadá do barbarství.

Jde však o manipulaci. Třeba u Kirka se opomnělo zmínit, že v daném citátu nezavrhoval ohled na druhého, ale rozlišoval mezi empatií (vciťováním), kterou odmítal, a sympatií (soucitem), k níž se hlásil. Citát přisouzený Arendtové je nejspíše smyšlený – a ironicky připsaný autorce, která empatií proslulá nebyla, jak ukazuje i její nekompromisní kniha Eichmann v Jeruzalémě. Deborah Nelsonová ji proto ve své oceňované knize Tough Enough zařadila mezi ženy, které spojovaly břitký intelekt s tvrdostí.

Sama empatie je ovšem fascinující téma, již tím, že se vzpírá podobné válečnické inscenaci. Primatologové ukazují, že lidé i lidoopi jsou na sebe přirozeně naladění – neuronové zrcadlení patří k samé podstatě soužití, není mimořádným výkonem. Skutečným výkonem je naopak schopnost zrcadlení blokovat: bez této brzdy bychom jen přejímali emoce a stanoviska druhých a nebyli schopni samostatného myšlení. Byli bychom, řečeno s Rousseauem, „divoši“ – soucitní, ale bezmocní a snadno manipulovatelní.

Na tuto odvrácenou stránku upozorňuje i americko-německý myslitel Fritz Breithaupt, autor knih Kultury empatie a Temná strana empatie. Empatie je sice nezbytná pro lidské soužití, zároveň ale může oslabovat vlastní já a ukazuje se jako sporný zdroj morálky. Morální otázky zplošťuje a vyhrocuje: kdo se příliš vciťuje, má sklon k černobílému vidění i k dělení na přátele a nepřátele. Od přiměřené reakce jsme pak spíše dále než blíže. Nelze ani tvrdit, že by empatie byla automatickou dobrou vlastností. Vždyť se jí vyznačuje kvalitní manipulátor i mučitel.

Máme se tedy empatii odnaučit? I kdyby to bylo možné, žádoucí by to nebylo. Být empatický činí život lepším. Empatičtější člověk žije v komplexnější skutečnosti – vstřebává do svého života světy druhých, a rozšiřuje si tak vlastní obzor. Empatie je v tomto smyslu příjemná i z čistě sobeckých důvodů. Může být východiskem k hlubšímu vnímání reality; má i svou estetickou stránku: empatie nás činí vnímavější vůči kráse. Zárukou dobra však sama o sobě není. Klíč k dobru spočívá v propojení empatie se soudností a odvahou jednat.

Kapitoly

I. Bitva citátů – smyšlených [úvod až 10:30]

II. Energetika mozku a cena vciťování [10:30 až 29:00]

III. Rousseau, Smith, Schopenhauer: tři cesty k soucitu [29:00 až 54:00]

IV. Jsme dnes méně empatičtí? [54:00 až 01:02:15]

V. Temná stránka empatie [01:02:15 až konec]

Celý podcast najdete zde

Zkrácenou verzi si můžete poslechnout zde