Proč nestíháme – a stíhat nebudeme. Filozofové o časové insolvenci

„Jsem švorc,“ zní název jedné eseje od současného sociologa a filozofa Hartmuta Rosy. Autor si nestěžuje na to, že jeho práce málo nese, ale že on sám už nic dalšího nesnese. Nemá na mysli finanční, ale časovou insolvenci. Hartmut Rosa v eseji poznamenává: „Už nejsem schopen plnit své závazky. Naprosto selhávám. Kdyby měl tento příspěvek k něčemu být, potřeboval bych aspoň tři dny, ale já jej musím napsat za pár hodin.“

V tomto životním pocitu se patrně najde ledaskdo. Časovou tíseň navíc Rosa učinil svým výzkumným tématem: moderna je spjatá s tím, že jsme všichni, co se času týče, žebráci. Čím více se navíc snažíme přizpůsobit rychlosti, tím spíše se propadáme do zoufalství. Když se dnes nevyspíme a propracujeme noc, zítra budeme ještě citlivější na stres. Když se naučíme brát doplňky na zvyšování výkonnosti, můžeme ohrozit své zdraví; když se z toho navíc stane norma a ty doplňky bude brát stále více lidí, posune se to, co se od všech očekává.

Celá audio a video verze zde.

Teze o zrychlující se moderně není nepřesvědčivá. Ale staví na kontrastu vůči minulosti, která prý byla méně stresující. S tím je spjaté nebezpečí romantizace minulosti, v níž prý bylo na všechno více času. Ale copak to může být pravda? Vždyť pojem volného času je vyloženě moderní výdobytek. Život se navíc z jedné strany možná zrychluje, z druhé však zpomaluje. Vzrostl věk dožití a člověk na to zareagoval odkládáním rodičovství, manželství, dostudování. Mladí lidé získali čas na studium; „malý lidé“ čas na dětství.

Třeba německý filozof Peter Sloterdijk proto na teorie zrychlování pohlíží skepticky. Nezavrhuje ji, ale vtahuje do hry ještě jedno hledisko. Co když to není tak, že objektivně stoupá stres, co když je to spíše tak, že se prohlubuje naše citlivost na stres? To není útok na citlivost. Sloterdijk nepochybuje o tom, že je spolutvůrkyní demokratických pořádků: i díky citlivosti jsme v druhém člověku rozpoznali druhé já a přisoudili každému rovná práva. Akorát se v nás také vytváří – působením té stejné citlivosti – nekonečný potenciál pro nespokojenost. „Všechny úlevy, které moderní společenství skýtají, jsou odsouzeny k tomu, aby byly pohlceny zvýšenou senzibilizací. Zákon rostoucí nespokojenosti v demokraciích stále čeká na své systematické zdůvodnění,“ poznamenává Peter Sloterdijk v knize Stres a svoboda.