Noční pohled z výšky asi dvou set metrů na zářící městečko Bakar, jehož světla se odrážela v temnotě mořské hladiny, vypadal romantičtěji, než byla denní skutečnost. Ale pořád to byl pohled hrozivý, přitom krásný. Na mapě jaderského pobřeží vypadá Bakarski zaljev jako takový hluboce vykousnutý oblouček do pevniny, takže trochu připomíná fjord nebo prostě nějakou skrytou zátoku, ne-li přímo zátočinu. Geolog by vysvětlil, že tam kdysi bylo krasové údolí, kterému se nějak provalilo hrdlo, takže ho zalilo moře.
Zírali jsme na to od motorestu Vidikovač a sbírali síly k sestupu, tedy ke sjezdu na kolech do kráteru. Kolem se řítila doprava, hrozivě působily především kamiony, ty když míjejí cyklistu, je to, jako by těsně vedle padal dům.
Jejich cílem byl vjezd na dálnici, jejíž smyčka trčela vysoko ve vzduchu a vypadala jako nějaký nebeský balkon, který se může každou chvíli utrhnout. Nikdo by se na takovém místě nechtěl ocitnout bez plechové ochrany, já ani s ní. Ale naší dvojici nic jiného nezbývalo než vložit důvěru do rukou osudu – nebo Panenky Marie Trsatské, jak jsem o tom psal minule. Snad i s její pomocí jsme se snesli až k moři, které bylo tak klidné, že když se jeho hladiny dotkl křídlem racek, celé se rozvlnilo.
Bakar je městečko v hlubokém zálivu, jehož vody se ho dotýkají hned na promenádě, takže když za tmy nedá někdo pozor nebo to přežene s vínem či pelinkovačem, což je likér, který jsem si i já oblíbil, žbluňk, a zachechtají se racci. Městečko u vody však zalévalo světlo říjnového dne a jevilo se jako bezpečné. V malé kavárně jsem si prohlížel staré fotografie, v dobách předindustriálních to muselo být kouzelné místo: rybářská vesnice, italsky se jmenovala Buccari, malý přístav, ostrý svah, na něm vlaštovčí domky, nahoře kostelní věž. Končila – či začínala – tady tzv. karlovská cesta, která vedla odtud do Karlovacu a pak dál do Záhřebu, spojujíc pobřeží s chorvatským vnitrozemím.
Blízká Rijeka (Fiume) s Istrií se stala součástí Chorvatska, tedy Jugoslávie, až po druhé světové válce, etnická hranice mezi italskou a slovanskou částí Dalmácie byla velmi neostrá, ale přece jen by se dalo říci, že na pobřeží žili většinou Italové, Chorvati byl lid spíš venkovský, což je jaksi důvod, proč se každému ta městečka u moře tak líbí, zatímco venkov již méně. To je trochu jako u nás: mají to po Italech, kteří už tam nejsou. Ale lépe si to adaptovali než my, mediteránní mentalita jim vlezla do krve a do talíře. Chorvati jsou národ s proměnlivou identitou, středomořsko-balkánsko-středoevropskou, od všeho něco, což může být výhoda i nevýhoda, spíš ale výhoda.
V něčem jsou, řekl bych, podobni Slovákům, s nimiž je spojuje maďarská kuratela (také z nich se snažili udělat magyar nemzet), a tedy sklon k popanštělému vidláctví, ale v jiném jsou mezi Slovany výjimeční, neboť mají krásné antické moře, pršut, římské vykopávky a Benátky za krkem. Slovani vlastně jinde k moři moc nepřišli, i Rusové ho mají na Krymu až dodatečně, stejně jako Poláci na Baltu. Slovanské Chorvatsko bylo přitom od brzkého středověku (1102) součástí Uherského království, od roku 1526 habsburské monarchie, ovšem s řadou pravomocí, jako vlastním zemským sněmem, který se jmenoval Sabor, ten volil místodržícího, bána. Někdy se bouřili, jindy byli loajální, třeba takový bán Jelačič, to je ten, co potlačil revoluci 1848, to neměla Vídeň spolehlivějšího a věrnějšího muže. Je ostatně známo, že Chorvatům, natož Slovincům, se v roce 1918 z monarchie rakouské do monarchie srbské vůbec nechtělo, ale nemohli jinak. Velký chorvatský spisovatel Miroslav Krleža napsal, že jejich „rakousko-uherská realita se pod srbský trůn zakutálela jako prázdná pivní lahev mezi odpadky“. Stát, který tehdy vznikl a který se pak jmenoval Jugoslávie, měl v sobě od začátku zárodek těžkého konfliktu, na jehož tragické vyústění si my, starší a pokročilí, pamatujeme.
Bedekr, jímž jsem se vybavil, Moře Adriatické, dílo dr. Dvorského a dr. Franty z roku 1911, o Bakaru píše, že je to „zajímavé staré město s pěknými ulicemi: nahoře zámek Frankopanů; velmi vděčný výlet hlavně pro zajímavou scenerii zálivu bakarského, kde loví se četní tuňáci“. Taky se tam píše, že odtud pluje parník do Rijeky, zato nádraží je hodně vysoko. Parník už nepluje, nádraží vysoko zůstalo. Trať z Rijeky do Ogulinu a pak Karlovacu je v prvních asi padesáti kilometrech velmi podivná, neboť všechny stanice leží vysoko v horách na nepřístupných místech, a když jsem se ptal místních, zda by se tam dalo dojet na kole, dívali se překvapeně, s takovým nápadem se asi ještě nesetkali. Nastoupit se dá jen v Rijece a vystoupit, až když vlak sjede trochu dolů, ale to už nemá cenu.
V Bakaru také všechny ulice či spíš uličky vedou příkře nahoru. I díky tomu asi zůstaly pěkné. Pohled na zátoku stojí rovněž za to, jenže se do něj vkradly disharmonické prvky, nedaleko stojí obrovská elektrárna, prý největší v Chorvatsku, takže celá oblast připomíná trochu krajinu u Prunéřova, kdyby tam zůstalo prvohorní moře. Skutečně na pestrost krajinnou a diverzitu tvarovou si tady stěžovat věru nelze. Obrovské hromady jakési strusky, potrubí podél pobřeží, trčící sloupy nad hladinou, mořský surrealismus v praxi. A v obrovském oblouku se vzpínající rychlosilnice vedoucí do Kraljevice, města, kam jsme dojeli a šťastně to zapíchli.
Kraljevica se italsky jmenovala Porto Rè, tedy Králův Přístav, i když by člověk myslel, že to má něco společného s královnou, jenže to by bylo Porto Regina. Neví se, jaký král je míněn, bedekr píše, že jméno se poprvé objevuje v 15. století, to už bylo Chorvatsko tři sta let součástí Uherské říše, nejspíš jde o to, že se tady vybíralo clo. Přistav tu ovšem byl už za Římanů a Ilyrů – a taky za Tita, tedy Josipa Broze, který si v době, kdy zde pracoval a komunisticky agitoval, tedy v roce 1925, ještě Tito neříkal, nýbrž používal přezdívku Walter. Sochu tu nemá, ono se toho ze socialistické Jugoslávie už moc nezachovalo, sem tam nějaký pomník s partyzánem – a chřadnoucí hotely. Ale soudruh Tito tady v loděnicích opravdu chvíli pracoval jako dělník v docích – a agitoval, pak se přemístil zas o kus dál. Slyšel jsem, že přezdívka Tito vznikla tak, že druže Tito měl sklon neustále zadávat úkoly, takže pořad říkal „ty to“, „ty to“…
Městečko neoplývá nějakou zvláštní malebností, ale vždy když se přiblíží k moři, získá na zajímavosti. Hlavní atrakcí, kromě toho moře s elektrárnou v pozadí, je zámek připomínající velkou kamennou stodolu. Je to rovněž, stejně jako v Bakaru, zámek „frankopanský“, což vyžaduje vysvětlení. Frankopani byli mocný šlechtický rod, něco jako Rožmberkové čili Vítkovci u nás. Prostě magnátská velkorodina, jejíž rodnou hroudou byl ostrov Krk a patřilo jí celé přilehlé pobřeží: rodovou hrobku mají právě v tom Trsatu nad Rijekou, kde je ono mariánské poutní místo, k němuž se obraceli s modlitbami námořníci a jiní dobrodruzi. Druhým významným chorvatským rodem byli Zrinští, s Frankopany propojení rodově a různými aliancemi, z nichž povstávaly různé historické postavy, které se proslavily hrdinskými či jinými skutky při různých rebeliích, povstáních a buntech a ovšem také při obraně křesťanstva vůči Turkům: Chorvati, dalo by se říci, byl ten národ, který nastavoval po staletí hrdla pro Evropu. Nevím, je-li to známo, ale mohly by to ty statisíce českých rekreantů občas dát najevo, třeba lepším spropitným v nějakém podniku.
Ve frankopanském zámku v Krajlevici je část předělaná na konobu, což je, jak rekreanti jistě vědí, taková lepší krčma či menší restaurace, prostě hospoda, do které člověk rád zapadne. Nese jméno Frana Krsta Frankopana, jehož portréty tam visí po stěnách a na stolech leží papírové prostíraní s vylíčením jeho místa v chorvatských dějinách. K tomu bych se rád dostal příště. Mezitím jsem objednal mušle a pivo Ožujsko.
fotoblog
00:01
