Vyjedeme z Rijeky a pojedeme podél pobřeží, bude zapadat slunce nad zálivem, do večera dojedeme do města s hezkým jménem Kraljevica a to už je hned u Krku, na který vede most, a za chvíli jsme tam, možná dřív než lodí.
Foto: Jiří Peňás
4
Rusko odpálilo na Ukrajinu mezikontinentální raketu. Podle ukrajinského letectva mířila na město Dnipro na východě země. Informuje o tom agentura AP. Podle ...
Plán to byl dokonalý. Dopravit se do Rijeky, tam se i s bicykly nalodit na trajekt, přeplout na ostrov Cres a pak na těch elkolech dojet na ostrov Lošinj, kde nás čekala kuča zapůjčená od laskavých přátel. Ach, jaký to báječný plán: samozřejmě, kola s sebou, na ostrově se výborně jezdí na kolech, nanejvýš vrazíte do zmatené ovce, provoz minimální, výhledy mořské, prostě úžasné, dobro došli!
Jenže… jenže když jsem hodinu před vyplutím v obskurním automatu na rijeckém molu kupoval lístky na loď, všiml jsem si na displeji ikonky s jízdním kolem, a to kolo bylo, je to možné?, přeškrtnuté… To je nějaký nesmysl, proč by na takovou velkou loď nebrali kola, samozřejmě berou, nějak se tam přece musejí cyklisté dostat, uklidňoval jsem se a lístky koupil, ale už jsem tušil, že zbytečně. Raději jsem ale mlčel, své společnici jsem nechtěl kazit radost, jen jsem hleděl trochu zádumčivěji na moře a s tísní v duši čekal, jak se věci vyvinou.
Na ostrov plula taková trochu větší pramice. Na můstku stáli dva chorvatští maníci, trhali lístky a vítali se s cestujícími, ale když uviděli naše kola, spustili: No bajk, nema bicikla! Ne ide. Ne, ne, nemožete. No bajk. – A byli u toho rezolutní a nejspíš i neúplatní a bylo jasné, že naše představa o cestě na ostrov s koly dostává velkou trhlinu. Moje společnice, kterou by nic takového nenapadlo, vytřeštěně hleděla a pak jí pomalu docházelo, že opravdu nás s koly nevezmou a že ten výborný plán se hroutí, že ti naši přátelé mají samozřejmě automobily, na něž kola připevní a pak s nimi někam dojedou a teprve potom na nich jezdí, vůbec je nenapadlo, že my žádné auto nemáme a jet na kole do Chorvatska znamená, že tam opravdu jedeme na kole, tedy bez auta, vlakem nebo autobusem, neboť některé autobusy kola berou, ne ale všechny, což je zas jiná kapitola. A už nemilosrdní Chorvati vytahovali můstek a loď se pomalu odpoutávala od mola, ještě zahoukala a nabrala směr. Stačili nám říct, že nejbližší trajekt na auta, tedy i pro kola, je na ostrově Krk, a že tedy máme jet tam, když už jsme provedli tak stupidní věc (ano, řekli „stupid idea“), vzít si kola. Loď už se počala vzdalovat. A já tomu stoicky čelil a věděl, že vlastně jsem i trochu rád, protože mně se někdy líbí, když se věci vyvinou trochu jinak, trochu neočekávaně a všechno je náhle dílem osudu.
Foto: Jiří Peňás
A tak jsem svou společnici uklidňoval a říkal, že se nic neděje, že máme přece ta kola a že tam dojedeme na nich. Chvíli jsme seděli na lavičce, kolem kroužili rackové chechtaví, bylo říjnové pozdní odpoledne, moře, na němž se válely a převalovaly kupy ostrovů, stříbrně zářilo a my sbírali síly k cestě, na kterou jsme chtěli vyrazit co nejdřív, třeba hned. Okamžitě jsem vymyslel další skvělý plán, vyjedeme z Rijeky a pojedeme podél pobřeží, to bude krásné, bude zapadat slunce nad Riječkim zaljevem a my dojedeme do večera do města s hezkým jménem Kraljevica, to už je hned u Krku, na který vede most, a za chvíli jsme tam, možná dřív než tou lodí. Jenže takovému plánu se už v tu chvíli chechtal když ne Bůh, tak nějaký hrvatski racek čili nasmijany galeb.
Protože představa, že sednete v Rijece na kolo a někam dojedete, je velmi naivní. Už po takových dvou stech metrech vjedete do tunelu. Nebo do doků s troskami zrezivělých lodí. Nebo kamsi na sídliště, kde cesta končí u někoho v garáži. Samozřejmě jsem měl GPS v mobilu, tak důsledný ve svém staromilectví nejsem, ale jediná běžná a používaná cesta z města je po klikatící se silnici, a to po silnici velmi používané, po níž se rozjíždějí balkánští borci, kteří to naberou směr Dalmácie, přičemž ocitnout se na kymácejícím se bicyklu v jejich blízkosti je nejen poněkud nepříjemné, ale i dost nebezpečné, ba přímo trestuhodně riskantní. Nic takového jako pruhy pro cyklisty neexistuje, silnice byla naopak přesně vykrojená pro svištící auta, svodidla a násyp, pod ním kameny a mořský příboj. Přesto to ta bezelstná dvojice zkusila podniknout a rozjela se na svých kolech s batohy na zádech neznámým směrem podél pobřeží, směrem nejen neznámým, ale i nevyzpytatelným, neboť cesta se každou chvíle stáčela nechtěným směrem, vracela se na místo, kde před nějakou dobou začala, ba jevila se, že vede někam úplně jinam, než by instinkt či rozum předpokládal a chtěl.
Foto: Jiří Peňás
Po nějaké době jsme přece jen vyjeli z Rijeky, toho města vtisknutého mezi prudké svahy a mořské pobřeží, a octli se v jakémsi industriálně-turistickém předpeklí. Na jedné straně holé kopce, na druhé rozdrásané linie Jadranu, v ústrety nám čněl obrovský komín, vyrůstající z jakési soustavy trub a věží, z nichž vycházely plameny. K této vizi přímořského pekla jsme se blížili, přičemž jsem si nedovedl představit, co dobrého by nám z toho mohlo vzejít. Přesto jsem se snažil zachovat klid a dobrou mysl. Moje statečná společnice mi v tom byla oporou. Nic jiného jí ostatně nezbývalo.
Čas již pokročil a světla začalo ubývat. Mohutná přímořská elektrárna rozsvítila své reflektory, takže se jevila jako přízračná obluda vyplavená na břeh. Silnice se dál klikatila v divokých serpentinách, které si prorážely cestu divukrásnou, ale zároveň jaksi příšernou krajinou. Kdybych ji nazval krajinou hrůzy a běsu, nepřeháněl bych. Byl čas zapnout světlo – ale ouha, bylo zcela vybité. Též můj mobil, který jsem stále svíral v ruce, abych kontroloval cestu, hlásil, že se za chvíli odporoučí. Počkal jsem na svou statečnou družku, jež mi řekla, že má pocit, že jí nebrzdí brzdy. Snažil jsem se ji uklidnit, že se jí to jen zdá, že je to nejspíš od nervů.
Šeřilo se už znatelně. Provoz sice poněkud prořídl, zato dva cyklisté se stávali neviditelnými. Silnice se jevila jako temná dráha do temnoty. Sjet z ní nešlo, jediným příznakem civilizace byla ona ohromná zářící elektrárna jako z nějaké staré sci-fi, třeba z Krakatitu. Přiznávám tady, že jsem poněkud zapochyboval, že byl dobrý nápad vydat se o půl šesté na cestu. Dál jsme však šlapali do pedálů, elkola řezala cestu tmou a já sliboval Panence Marii Trsatské, což je poutní místo nad Rijekou, že si koupím svatý obrázek, ne jeden, ale deset, když to ve zdraví přežijeme.
Pak už byla tma úplná. V tu chvíli byla tíseň nejhlubší. Za mnou se ozývalo cosi jako výkřiky a šepoty zoufalství. Chtěl jsem slézt z kola a složit hlavu do prachu cesty. Vtom jsem asi dvě stě metrů před námi zahlédl světla. Sebrali jsme poslední síly a za chvíli dojeli k boudě, na níž svítil nápis Dobro došli u Vidikovać. Jaká úleva, Panenka Trsatská zasáhla! Motorest s terasou nad hlubokou roklinou. Ve tmě svítila světla fantastického městečka Bakar posazeného v hluboké zátoce. Užasle jsme hleděli do hlubin, která pod svahem budila dojem tajemného místa touhy. Bylo jasné, že dál dnes pokračovat nebudeme. Personál motorestu zíral na české cyklisty, kteří přijeli za tmy a budili dojem velkého nervového vyčerpání, situaci ale pochopil správně. Objednali taxi, domluvili místa v hotelu v nedalekém letovisku Kostrena, ukázali, kam máme odložit přes noc kola, a přinesli pověstné pivo Karlovačko. Panno Maria, díky!
Tím tedy skončila dramatická část chorvatského dobrodružství, jemuž tu budu věnovat ještě několik dílů. Tento byl poněkud osobnější, hlavně proto, že jsem chtěl podat zprávu, co se může stát, když si člověk neověří pár věcí: třeba jestli vás někam s kolem vezmou, jestli se dá po nějaké silnici na kole jet anebo jestli máte nabitou baterku čili svítilnu. A zkontrolované brzdy. Většina normálních lidí takovým otázkám není vystavena, neboť cestují spořádaně a rozumně automobilem. Není však každý takový, někdo se vyznačuje i do pozdního věku jistou výstředností, podivínstvím. Ne že by dobrodružství vyhledával, ale ono si vyhledá jeho. Díky tomu pak zažije třeba i něco velmi nečekaného: čarokrásný pohled do hlubin mořské zátoky, kde ve světelném oblouku svítí nábřeží tajemného městečka Bakar. O něm příště.
00:02
