„Proč na faktech záleží?“ zeptala se Marie Koldinská v nové epizodě podcastu, který provozuje Odbor strategické komunikace státu. „Protože bez nich se obalujeme iluzorním světem a žít v iluzorním světě je možná příjemné, ale je to strašně nebezpečné,“ zněla odpověď publicisty, youtubera a „detektora dezinformací“ Patrika Kořenáře.
Necháme stranou otázku, proč má státní úřad podcast – není to ostatně důležité, nikdo mu nevěnuje pozornost, většina dílů se potácí s nižšími stovkami zhlédnutí. Mohli bychom se sice jitřit nad tím, že jde o bezduché plýtvání veřejnými penězi, což je jistě pravda, ale takových věcí bychom ve státě našli celou řadu a nebylo by spravedlivé se zaměřit zrovna na tento rozměr českého stratkomu, jehož činnost je nešťastná z mnohem zásadnějších důvodů.
Zmínka o iluzorním světě nemohla nezaujmout vnější pozorovatele s citem pro ironii. Podíváme-li se totiž na to, jak o sobě odbor mluví a jaké cíle deklarativně naplňuje, a srovnáme-li je s výsledky, které za sebou reálně má, musíme dojít k závěru, že nebezpečné obalování se do světa iluzí nehrozí jen příznivcům kospiračních teorií, ale také státním úředníkům.
Strategická komunikace, jak se od odboru samotného dovídáme, je „klíčový nástroj důvěry“; „mluví nestranně” a „buduje dlouhodobý dialog s občany”. To je iluze. Zde není třeba znovu se věnovat nevybíravým výrokům hlavního koordinátora – věc byla prodiskutována až na dřeň a sám Otakar Foltýn za svoje „svině“ již bezmála rok platí tím, že to musí ve všech rozhovorech vysvětlovat. Můžeme se však shodnout na tom, že nestrannost a dialog budující důvěru vypadají jinak.
Nejde však pouze o plukovníka. Komunikace na oficiálních kanálech stratkomu také zdaleka nedosahuje vytčeného standardu. Zvláštní ilustrace se nám dostalo čtyři dny po rozsáhlém výpadku proudu na začátku měsíce, kdy odbor sebevědomě hlásal, co za blackout „určitě nemůže“: obnovitelné zdroje a přetoky elektřiny z Německa. Už tehdy sdělení neznělo věrohodně vzhledem k tomu, že diskuse o výpadku byla stále v plném proudu, a odboru nepomohl ani v týdnu vydaný rozhovor v Echu s odborníkem na energetiku, profesorem Hrdličkou, ze kterého vyplývá, že viníkem dost dobře mohly být obě komunikované nepříčiny.
Stratkom se do potíží s důvěryhodností dostává opakovaně. V pátek například rezolutně komunikoval o stavu svobody v České republice s odkazem na index od organizace Freedom House. „Svoboda? Máme jí víc než většina světa. To není pocit, to jsou fakta,“ dovídáme se z grafiky odboru. Ačkoli můžeme konstatovat, že na tom u nás rozhodně nejsme tak špatně, abychom byli méně svobodní než většina světa, s „fakty a pocity“ od Freedom House to už tak jednoduché není.
Metodika indexu je značně tendenční a například zcela pomíjí masové zásahy policie ve Velké Británii, kde je každoročně zatčeno dvanáct tisíc lidí za nevýhrůžné projevy na internetu. V hodnocení Česka zas vůbec nezohledňuje kontroverzní kroky uplynulých let – blokování webů po začátku války na Ukrajině, stíhání a odsouzení Ladislava Vrabela za údajné šíření poplašné zprávy (nakonec ho osvobodil Ústavní soud s tím, že šlo o politický projev chráněný svobodou slova) či vyšetřování propalestinské aktivistky kvůli mikině s nápisem „Mnichov 1972“. Záleží-li stratkomu tolik na faktech, měl by dávat větší pozor na vlastní zdroje.
U tématu svobody projevu došlo ostatně k nejednomu přešlapu. Vzpomeneme si na nechvalnou „komunikační kartu“, kterou v lednu odbor rozeslal poslancům při příležitosti Palachova výročí. „Komunistický režim byl skutečnou totalitou s omezováním základních lidských práv, mj. svobody slova. Jakékoli srovnávání současnosti s touto érou je především velkým projevem neúcty k obětem totality,“ dočetli jsme se. Mrzuté bylo, že se tak stalo pár dní poté, co senátorka Hana Kordová Marvanová, bývalá disidentka, napsala kritický článek k novému trestnému činu – neoprávněná činnost pro cizí moc –, kde otevřeně hovořila o totalitním nádechu nového paragrafu a věc přirovnávala k politickým trestným činům za minulého režimu. Tolik opět k nestrannosti a dialogu.
Nedá se však říct, že by stratkom komunikoval pouze tímto způsobem. Mezi příspěvky najdeme i spoustu „nezávadného“ obsahu – naposledy pochvalné sdělení k závodu Grand Prix v Brně či připomínání různých výročí a podobně. Problém je tady ovšem v tom, že není zřejmé, proč bychom na podobné věci měli mít specializovaný odbor.
A tím se dostáváme k iluzi největší – že je možné úkol splnit. S dávkou shovívavosti můžeme zkusit i věřit, že odbor upřímně usiluje o naplňování cílů, které mu byly určeny, ale že se ve svém snažení nutně dostává do bezvýchodné oscilace mezi bezzubou sterilností, pro niž jej nepotřebujeme, a nucenou razancí, na což se nehodí, neboť se tím dostává na pole politiky. Je tedy odsouzen potýkat se mezi Scyllou a Charybdou svého neproveditelného zadání a je otázka, zda by v tom měl pokračovat. Spíše ne.
00:01
