Drobná přímluva za návrat public shamingu

ÚHEL POHLEDU

Drobná přímluva za návrat public shamingu
Měla by dnes čtvrtina dospívajících dětí nadváhu, kdyby se v jednu chvíli nezačalo říkat, že nechtít být úplně zdravý je vlastně v pořádku? Foto: Shutterstock
2
Komentáře
Tereza Viry
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

ÚHEL POHLEDU: Po dalším abnormálně teplém jaru a katastrofálně horkém červenci, což se poznalo tak, že byla zima a pořád pršelo, konečně vylezly paprsky. To je dobré. Na konci paprsků jsou letní těla jim vystavená. To už tak dobré není. V zimě si lze ještě leccos namlouvat. Holá pravda letních těl zabíjí poslední molekuly důvěry v to, že to s námi ještě dobře dopadne.

Zabije je tak, že si na ně lehne a pak je rozmačká. Ale co už. Národ tekutého chleba si v plavkách nezaslouží vypadat líp. Body positivity se v české kotletě nějak zásadně prosazovat nemuselo. Než sem dorazilo, už tu dávno bylo.

 

Především mladší ročníky se stávají natolik prostorově výraznými, až člověka (již staršího, dnešní drobná úvaha není než důkladně vydestilovanou trestí závisti, zvolna taženým vývarem nepřejícnosti) napadne, jestli k tomu nepřispělo svou troškou do mlýna právě body positivity. Tedy trochou. Hromadou, kopou, fůrou a velkokapacitním kontejnerem. Kulturní odklon od artikulovaného ideálu zdravého štíhlého těla po normalizaci fyzického úpadku přece musel sehrát nějakou roli. „Všechna těla jsou krásná“ je prohlášení stejně validní jako „všechny kultury jsou si rovny“, oboje je nesmysl, neplatí ani jedno.

Měla by dnes čtvrtina dospívajících dětí nadváhu, kdyby se v jednu chvíli nezačalo říkat, že nechtít být úplně zdravý je vlastně v pořádku? Čněly by dívky půl metru přes obrubník s takovou samozřejmostí, kdyby častěji slyšely, že to ve skutečnosti zas tak hezké není? Vlastnilo by tolik mladých mužů ten protrudující přírodní úkaz zvaný man boobs, kdyby se mezi nimi a dívkami tyčily jako zeď? Něco mi říká, že ne. Člověku (ano, stále tomu stejnému individuu poťouchlého typu) se pak skoro zasteskne po osvědčené, žel mizející instituci nazývané public shaming. Člověk zlomyslný se domnívá, že „měkký dozor“ nad chováním jiných se možná démonizuje až trochu moc. Příjemné to není, ale etické normy a společenské standardy vhodně použitá pasivní agrese bezesporu posiluje. Včetně třeba společně sdíleného bohatství: finanční následky „krásy v každé velikosti“ samozřejmě nenesou její apoštolové, ale plátce daně v rámci veřejného zdravotního pojištění poté, co se její subjekt zdravotně rozloží na prvočinitele.

Public shaming napovídal (napovídal chytrým – hloupé holt trkal), jak se chovat k ostatním a vedle ostatních, což se v rámci jednotlivých kultur samozřejmě lišilo. V dnešním multikulturním světě je to zdrojem mnoha pozoruhodných situací. Asi před měsícem si v londýnském metru rozbalila postarší žena indického vzezření dhál přímo na sedadle těsně vedle spolucestujícího, znáte to, hlad je hlad, načež se do něj pustila. Tedy do té rejže, ne do toho pána, a to holou rukou, čili přesně tak, jak předpokládá nejhorší možný stereotyp.

V druhé ruce držela telefon, do něhož mezi sousty nevzrušeně a hlasitě hovořila. Scénka bryskně zachycená na mobilní telefon vzbudila konstruktivní debatu k hygieně, rozdílnosti kultur, dvojitým standardům a neetickému zvirálnění jeho žravé protagonistky, ale jen v komentářích pod videem. Na místě zločinu proti etiketě, a to mi právě přišlo výstižné, nikdo ani nehnul brvou, jako by žraní dhálu prackou v metru již dávno bylo denním chlebem, ani ten pán sedící vedle ne, a to mu ani nedala ochutnat. Plyne z toho následující závěr. Strkat nosy do cizích záležitostí se sice nemá, jenže každá taková okolím odignorovaná strávnice mění normu chování, to, co jako společnost považujeme za ještě normální, za ještě přijatelné, co prostě ještě sneseme. Bohužel to, o čem si v jednu chvíli řekneme, že ještě sneseme, jeví tendenci expandovat.