Anarchistická i konzervativní Simone Weilová: Umíte mluvit i jinak než z první osoby?

Já je nebezpečné; my nebezpečnější, říká Simone Weilová, teoložka, která byla po dobu svého života vnímána především jako levicová novinářka. Přesto cítila značný odpor vůči kolektivním emocím, vůči institucím, tomu, co označuje jako my. Sama říká, že je příliš ovlivnitelná na to, aby mohla být součástí skupiny.

Na pozadí druhé světové války a faktu, že se sama narodila do židovské rodiny, zaráží slova z Očekávání Boha: „Přirozenou dispozicí jsem extrémně, přehnaně ovlivnitelná, především čímkoli kolektivním. Vím, že kdybych před sebou v tuto chvíli měla dvacet mladých Němců pějících sborem nacistické písně, část mojí duše by se okamžitě stala nacistkou.“ Sklonem k družnosti vysvětluje svou neochotu vstoupit do církve a nechat se pokřtít.

Ale stát se já, být individualitou také není žádoucí. Vše, co Simone Weilovou kdy zajímalo, stojí na redukci sebe sama. Matematiku, kterou vystudovala a učila, obdivuje, protože zde není prostor pro vlastní já: kdo počítá podle sebe, počítá špatně. Ve filosofii taky nejde o vlastní nápady a stejně málo jde o nápaditost v umění. Osobitost a originalitu má Simone Weilová za nepozoruhodné nevýkony.

Celé video a audio podcastu Terezy Matějčkové ZDE.

Pozoruhodné je to, co sama označuje jako odjáštění. Zde se odkazuje na křesťanství: Bůh je na straně matematiků i umělců. Že krása individualitu překračuje, zní sice mysticky, ale autorka podcastu Tereza Matějčková v představení knihy Očekávaní Boha, která vychází v nakladatelství Kalich, ukazuje, že v případě odjáštění nejde o sebezničení, ale o filosofickou schopnost své já uzávorkovat: jde o to myslet své myšlení, tedy nepodléhat tomu, co si zrovna myslíme, ale spíše ve svém přemítání zároveň myslet vlastní perspektivu, a tím od ní získávat odstup. Simone Weilová tento v zásadě tradiční filosoficHouby, les a klima. Stano

ký postoj vyjadřuje v duchovním jazyce: je třeba své já „odstvořit“, což znamená upřít mu přirozený sklon stavit se do středu.

Nakonec se zde dotýká bodu, který sdílejí dávné myslitelské i duchovní tradice, v nichž byla tato mimořádně všestranná osoba doma. Přirozeně věděla, že „myšlení myšlení“ je nejvyšší – přímo božský – stav i pro Aristotela; dosažení netečnosti vůči vlastnímu já je zas vlastní východním tradicím. Ale křesťanský postoj odmítá aristotelské střední cesty i východní snahy setrvat v meditativní netečnosti. Když hovoří Weilová o tom, že já je třeba zničit, děje se tak skrze nadbytek, skrze lásku ke světu. Je to vlastně složité vyjádření něčeho prostého: člověka netřeba definovat jen tím, že myslí, ale také tím, že je schopen oběti. Kdo daruje, dostává se k prahu sebe sama, mimo já i mimo my – v této, a jedině v této pozici, se začnou dít věci. Životní osud Simone Weilové to možná dosvědčuje.

Kapitola

I. Neřesti jsou pokusy jíst krásu. [úvod až 18.20]

II. Když je život básní [18:20–27.30]

III. Království za pozornost! [27:30–44:40]

IV. Slepice se vrhají klovat raněnou slepici. [44:40–58:30]

V. V číslech není žádné já, leda jako příčina omylu. [58:30 až konec]