Churchill, otec kontroverze
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
POLITICKÉ AMBICE
Miliardář Elon Musk by podle informací deníku The Times mohl po návratu Donalda Trumpa do Bílého domu přesměrovat svou pozornost z USA na politiku ve Velké ...
Winston Churchill, muž složitého osudu a nepříliš šťastného monogramu, by před pár dny měl 150 let. Narodil se do světa, ve kterém ještě elektrické žárovky byly pokusnou hračkou techniků, a zemřel v době, kdy lidé létali na oběžnou dráhu. Za devadesát let svého dlouhého života viděl vrchol britského impéria, dvě brutální světové války a pozvolný úpadek říše, která mu byla drahá – nezávislost Indie (1948) byla jen prvním kamínkem v lavině, jež v 50. a 60. letech proměnila dřívější koloniální mocnost v okrajový stát světové scény.
Ačkoliv viktorián, dostal Churchill do vínku schopnost krátkého a úderného vyjadřování, se kterou by dnes byl králem všech sociálních sítí. I v předdigitální době se mu tato schopnost postarala jak o obdiv, tak o nesmiřitelnou nenávist. Soudobá levice jej nesnášela až hystericky, zejména poté, co ve dvacátých letech opustil Liberální stranu; jeho kousavé poznámky měly až moc ostré zuby. Nešlo ale jen o poznámky, někteří protivníci mu vyčítali i zcela konkrétní činy. Při krvavé irské válce o nezávislost podporoval milice Black and Tans, které se pošpinily příliš velkou brutalitou, a jím prosazený pokus o vylodění v tureckém Gallipoli (1915) se stal jednou z nejhorších porážek britských sil za první světové války. Britové zde narazili na mimořádně schopného tureckého velitele jménem Mustafa Kemal, který proti nim dokázal využít každý detail zdejšího složitého terénu a nakonec je po téměř roční kampani přiměl k neslavnému odplutí. (Později se mu začalo říkat Atatürk.) A v Indii je Churchill dodnes značně neoblíbenou postavou, protože si jej tam spojují s velkým bengálským hladomorem roku 1943. To je sice spíš konspirační teorie než realita, v níž byl nedostatek potravin v Bengálsku způsoben spíše dysfunkčností místní vlády v kombinaci s hrozbou japonských ponorek, komplikujících dovoz proviantu po moři. Ale dobré konspirační teorie se poznají podle toho, že mají pořádnou „výdrž“, a v Indii asi nikdy žádná Churchillova socha stát nebude.
Z pohledu malého středoevropského národa je ale Churchill jednoznačně jedním z našich zachránců – postavil se za Československo v době, kdy se žádné západní mocnosti nechtělo si za nás „pálit prsty“, a neváhal označit jednání své vlastní země za hanebné (1938). A po kolapsu Francie, když se Británie ocitla v osamělé válce proti zbytku Evropy ovládanému třetí říší (1940), dokázal už jako premiér přesvědčit „měkčí“ konzervativce kolem lorda Halifaxe, že snažit se o mírová jednání s Hitlerem je bláznovství. Díky této tvrdohlavosti a ochotě postavit se většinovému mínění dnes vůbec existujeme. Bylo by tehdy až příliš snadné se domluvit na separátním míru a nechat Hitlera, ať si to vyřídí se Stalinem, bez ohledu na nějaké ujařmené Evropany. A on to neudělal, za což jsme mu vděční dodnes.
Stejně by mě ale zajímalo, jak by různí čeští liberální politici, kteří se obecně o Churchillovi vyjadřují v uctivých superlativech, reagovali na jeden text z jeho knihy The River War, který u nás není příliš známý:
„Jak hrozné je prokletí, které islám klade na své přívržence! Vedle šíleného fanatismu, jenž je pro člověka stejně nebezpečný jako vzteklina pro psa, je to ona děsivá fatalistická apatie. Výsledky jsou zjevné v mnoha zemích – lehkomyslnost, lajdácké zemědělství, lenivé obchodní metody a majetková nejistota existují všude, kde následovníci Proroka vládnou nebo žijí… Fakt, že v mohamedánském právu musí každá žena patřit některému muži jako jeho absolutní majetek, ať už jako dítě, manželka nebo konkubína, nutně odkládá konec otrokářství do chvíle, dokud islámská víra nepřestane mít nad lidmi významnou moc.
Jednotliví muslimové mohou mít skvělé vlastnosti, ale vliv toho náboženství ochromuje společenský vývoj jeho následovníků. Na světě neexistuje mocnější zpátečnická síla. Islám zdaleka nevymírá, je to víra militantní a získávající nové přívržence. Už se rozšířila ve střední Africe a zanechala za sebou na každém kroku neohrožené válečníky. Nebýt ochrany, kterou křesťanství poskytují silné paže vědy, té vědy, s níž se marně potýkalo, civilizace moderní Evropy by mohla padnout tak, jako padla civilizace antického Říma…“
Myslím, že nejednomu z našich dobrých liberálů by se při čtení těch slov mírně opotilo čelo a rozhodně by odmítl je přečíst nahlas. Tím spíš, že jak roky plynou, čím dál hůř lze tvrdit, že se Winston C. ve svém názoru mýlil.
Kdybych byl opravdový politický provokatér, nechal bych ta slova ulít z bronzu na slavnostní tabuli a připevnil bych je na Churchillův pomník v Praze. A pak bych jen čekal, zda se mě naše pokrokové ministerstvo vnitra pokusí odstíhat za nějaký vhodný přečin typu „vandalismu“, podobně jako to dělají někde na východ od nás.
Churchill zkrátka umí být kontroverzní dodnes, zejména jde-li o protivníky dosud neporažené, se kterými si stále hrajeme na mírumilovné, vzájemně se obohacující soužití. Přesvědčil se o tom před deseti lety i tehdejší britský kandidát do europarlamentu Paul Weston. Ten totiž citoval přesně tato Churchillova slova o islámu na jednom veřejném setkání, aniž by uvedl, kdo je jejich autorem. A britská policie jej vzápětí zatkla za „podněcování nenávisti“.