Úloha „dezoláta“ v tuzemském diskurzu

KOMENTÁŘ

Úloha „dezoláta“ v tuzemském diskurzu
Odkud pochází pojem "dezolát"? Ilustrační snímek Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Možná by ještě šlo zpětně dohledat, kdo ten výraz použil jako první. Chytil se ale náramně. „Dezolát“. Je to dobře vymyšlený termín, široce srozumitelný. Člověk – „dezolát“ zřejmě má být něco jako budova v dezolátním stavu, tedy pořád ještě budova, ale značně sešlá, taktak plnící svoje základní funkce a potenciálně hrozící zřícením. Podobně i „dezolátní člověk“ je pořád ještě člověk, ale z pohledu hodnotitele zchátralý, snadno podléhající rozkladným vlivům, naučený nekriticky přijímat evidentní a někdy taky nebezpečné nesmysly, vyjadřuje se vulgárně a vůbec bez štábní kultury, libuje si ve slovní agresi a je možné, že by třeba jednou mohl přejít i od slov k činům. To je jedno a asi to nejrozšířenější vnímání téhle bytosti.

 

Pojem „dezolát“ je výtvorem českých elit a v jejich světě hraje různé důležité role. Nejčastěji strašáka, hrozícího přejít z periferie do centra, poukazem na něj je možno mobilizovat, případně se i dožadovat loajality – kdo kritizuje nás, nahrává jim. Z hlediska vyhraněně levicového může být „dezolát“ obětí, neuchytil se v „pozdním kapitalismu“, je proto ekonomicky i sociálně deprivovaný, je dokladem dysfunkčnosti a inherentní nespravedlnosti kapitalismu, který takové „dezoláty“ tvoří v daleko větším počtu než miliardáře, nebo aspoň příslušníky té zazobanější střední třídy. Ve světě „nové pravice“ je „dezolát“ také obětí, člověkem připraveným o rámec „normálního světa“, pro nějž elity mají jenom opovržení a on jim oplácí stejnou mincí, může ale v sobě nést i jakýsi zbytkový selský rozum, na rozdíl od „těch nahoře“ se ještě úplně nezbláznil, zůstaly mu nějaké zdravé instinkty. Ani jedno z těch vnímání se nedá popsat jako od A do Z vylhané. Všechny jsou ale jistým způsobem instrumentální, uzpůsobená potřebám boje, který mezi sebou elity i aspirující elity vedou. A všechny jsou také v něčem dehumanizující. Ať už je „dezolát“ hrozba, či oběť, je vždy součástí masy, která jedná čistě na základě popudů zvnějšku, lidé do ní stlačení nemají svobodnou vůli ani odpovědnost za svoje slova a činy, tohle nepřiznávání základních atributů lidství mají společné jejich kritici i zastánci. Osudem „dezoláta“ zřejmě je být vždycky nástrojem, něčích zlých záměrů, něčí propagandy, něčích politických ambicí. Z logiky věci vyplývá, že nejvíce ostražitý by měl být ve vztahu k těm, kdo volají, že ho chtějí chránit.

A pravděpodobně to tak zůstane. Nejenom kvůli nějakému odvěkému řádu světa, v němž vždycky část lidí přebývá na okraji a o jehož napravitelnosti můžeme vést dlouhé spory. Ale taky kvůli českému tady a teď. Českým elitám tady i teď, čímž je myslím jako celek, ne jejich tak či onak politicky orientovanou část (a ano, rád uznávám, že existuje nemálo důležitých výjimek z popisovaného stavu). Potřebují „dezoláta“, protože čím víc se bude mluvit o něm, tím míň se bude mluvit o nich. Potřebují ho jako ilustraci intelektuálního a někdy i morálního dna, protože čím bude živější, o to víc vynikne jejich intelektuální převaha a tím míň se ve vtahu k těm elitám budou vtírat třeba nějaké „nemístné“ nároky. Je to docela paradoxní – atmosféra neustálého boje o všechno nám umožňuje nechtít po sobě nic.

×

Podobné články