Odešel velký učitel doby roztržené

Filosofie je dlouhý řetěz otázek a odpovědí, každá odpověď tu ale jen prohlubuje otázku. Ten velký řetěz textů byl u nás po válce roztržen, moje generace se setkávala jen s rozkutálenými články toho řetězu, nechávala se často unášet třpytem některých z nich, ale rozuměla jim jen povrchně, neznala články, na které byly ty, na něž náhodou narazila v nějakém pražském antikvariátě, odpovědí.

Čelila pokušení myslet jako „utržení ze řetězu“, brát to přetržení řetězu jako osvobození. Myšlení naší generace bylo smrtelně ohroženo tím, že zaměníme perifernost za nový začátek, excentrismus za originalitu, ztrátu souvislosti za novou pravdu.

Milan Sobotka byl největší z mých učitelů té světélkující doby, protože nás učil rozumět tomu, že abychom mohli svobodně myslet, musíme se tím řetězem znovu spoutat, tentokrát z vlastní vůle, že ten řetěz sice svazuje naši představivost, ale osvobozuje myšlení od libovůle, od pouhých „zajímavých“ nápadů. Sobotkova interpretace Hegela kroužila kolem jeho pojetí společnosti jako „vzájemnosti“, v níž se jednotlivci vzdělávají odpovídáním na otázky, které si navzájem kladou.

Filosof je člověk, který se snaží být platným článkem takového společenství otázek a odpovědí: ten řetěz osvobozuje právě tím, že nás poutá k ukázněnému odpovídání na otázky, které se musíme naučit dobře slyšet a pochopit je. S texty je to totiž jako s tím zvířetem z Borgesovy Fantastické zoologie, které mohlo dosáhnout své pravé podoby, jen když duše pozorovatele byla dokonalá (ve dvacátém století se mu to zdařilo jen dvakrát). Mě právem Milan Sobotka neměl za dobrého studenta, byl jsem překotný, netrpělivý, neuměl jsem být tím čtenářem, díky němuž se text teprve stává tím, čím by měl být. Měli jsme se ale rádi a on mě trpělivě odpouštěl mou překotnost.

O vysokém stáří mi Milan napsal, že „vše, co člověka těšilo, ztrácí svůj půvab a práce, která je to nejdůležitější, už člověk není schopen“. Od doby, kdy i já sám jsem vstoupil do vysokého stáří, si stále více uvědomuji, že doba, v níž byl Sobotka velký, byla především o odolnosti vůči častému mizení naděje a o pevné víře v rozum, který nám ji vrátí „na křídlech filosofické argumentace“, protože „argumenty osvobozují“.

Dovolte, abych připomenul jednu pasáž z mé knihy Společnost nevolnosti. Srovnávám v ní dva rozhovory. První z pozdního jara památného roku 1968, kdy jsem jako student filosofie rozprávěl „se svým milovaným profesorem“, kterého až zde a nyní jmenuji jménem – s Milanem Sobotkou. Byl tehdy plný naděje, věřil, že systémové změny vrátí komunismu jeho historický smysl, že se konečně splní očekávání několika československých generací intelektuálů. Poslouchal jsem ho mlčky, v možnost demokratizovat komunismus jsem nevěřil, nechtěl jsem ale obdivovaného profesora ranit, má generace měla ještě dost velkou úctu k důvodům, pro které se myslící lidé po válce přihlásili v naší zemi ke komunismu.

On ale mé mlčení pochopil a za svou naivní víru v nápravu komunismu se začal omlouvat.

Od toho rozhovoru uplynulo téměř padesát let, nyní jdu já po Terstu se svým oblíbeným studentem. Byl otřesen politickým vývojem v Evropě, zoufalý z dopadu amerického unilateralismu na EU, ze služebnosti tisku, z obnovujícího se autoritarismu katolické církve pod papežem-inkvizitorem, z ekologické bezohlednosti systému. Já mu vyprávěl o odolnosti otevřené společnosti, o přeměně informací v sociální energii, schopnou vynutit si rozhodující změny. Poslouchal mě mlčky, v možnost „demokratizovat demokracii“ odvážnými reformami už nevěřil, ale nechtěl mě zranit, jeho generace měla ještě dost velkou úctu k politickým uprchlíkům minulého století.

Já jeho mlčení pochopil a za svou naivní víru v demokracii pozdní doby jsem se začal omlouvat.

Připomínám si tuto pasáž, protože doba, kterou Milan Sobotka v našem posledním rozhovoru před pár lety označil za „nejlepší dobu svého života“, byla především o odpovědnosti vůči naději, která nikdy nesmí být nadějí lacinou. I já se nakonec ocitl ve stejné pozici, i když profesor na „západní univerzitě“.

V září roku 1980 jsem dostal od Milana Sobotky dopis, který se tragicky lišil od prvního, z roku 1971, kdy snad ještě věřil, že se zlo zastaví někde „v půli se svou poutí“. Podává v něm krutou diagnózu doby. „Zprvu jsem myslel, že se režim bude rychle liberalizovat, trvalo mi nějakou dobu, než jsem pochopil, že jde o něco zcela jiného, že jsme už něco horšího než asijská společnost, kde vládne při udílení funkcí princip náhody – u nás je to horší potud, že vládnou ti nejhorší. Ale náhoda poněkud koriguje i tuto společnost nejhorších, asi nejenom v našem případě.“

V dopise reaguje kriticky na mou Krizi eschatologie neosobnosti, která se začala šířit mezi disidenty a jemu byla doručena dobře utajenou cestou. Odmítá ve své kritice toho textu, se „sobotkovským“ smyslem pro historický kontext filosofického myšlení, jako jen působivou metaforu, ale nepřesvědčivou filosofickou ideu mé tvrzení, že Machiavelli a Galileo jsou dvě analogické cesty k matematizaci moderního světa, kdy se moc stejně jako přirozený svět stává předmětem kalkulu. Mezi problémem přirozeného světa a redukcí politické moci na kalkul není analogie, napsal mi.

A pak píše: „Druhý problém je, že vedle nevinnosti, zastřené viny (tedy banálního zla) je i vina nezastřená, vina těch, kteří jsou ke všemu odhodláni a nic pro ně nemá žádnou hodnotu než jejich prospěch. Vy si nemůžete tento fakt tolik uvědomovat, ale my si jej uvědomujeme stále. Projevuje se ani ne tolik v totální korupci, která nyní u nás vládne, jako v naprosté lhostejnosti vůči národnímu nebo i vůbec lidskému zájmu, třeba vůči tomu, že nebudeme mít za krátkou dobu lesy…“ a dále prohlubuje popis devastace přírody jako průvodní jev socialistické společnosti.

Zdá se mu, že to má „základ v nihilismu, jehož byl snad Nietzsche diagnostikem. Vaše analýza se mi zdá zachycovat jen jednu stranu celé té zkázy. Sám uvažuji hodně o tom, že na vzniku tohoto nihilismu, který nevnímá než vlastní existenci a její prospěch, se podílela evropská filosofie od Descarta (jistým antropologismem a pojetím přírody jako pouhého prostředku, i německá filosofie, jež se, zdá se mi, pokusila čelit tomu, ale činila tak na panteistické základně neosobní koncepce absolutna). Ale to se ukázalo slabou oporou…V této souvislosti se zdá být rozdíl mezi Marxem a Leninem v tom, že Marx ještě uvažoval na úrovni tohoto vývoje, kdežto Lenin v tom, že usiloval o uchopení moci bez ohledu na celkovou zaostalost země, už právě představuje stupňující se vůli k moci.“

V naší první vážné debatě po návratu z exilu v kavárně Slavia jsme mluvili právě o mém podceňování role „odhodlanosti ke zlu“ ve dvacátém století. Příliš jsem, zdálo se mu, přecenil roli banality zla, pouhého aplikování zákonů bez ohledu na jejich lidský smysl. Měl pravdu, poslední studie ukazují, že Hannah Arendtová přejala teze Eichmannova obhájce.

Obdivoval jsem vždy jeho příkladný cit pro filosofickou uměřenost, který projevoval po celý život.

Ze tří zdrojů marxismu (anglická politická ekonomie, německá klasická filosofie a utopický socialismus) Milan Sobotka rozvíjel do stále větší hloubky a relevance poznávání německé klasické filosofie, především Hegela. Je pro mě hluboce dojímavé na jeho filosofickém osudu, že v závěru svého života se vrátil k moravskému katolictví svého mládí, ke zkušenosti transcendentna, které nezmění žádná „činná stránka subjektu“.

Vzpomenul jsem si na nedávnou debatu v Knihovně Václava Havla. Michael Ignatieff s Terezou Matějčkovu debatovali o knize O útěše. Jak žít s nadějí v temných časech. Ignatieff připomenul, že my, západní intelektuálové, jsme dědici dvou tradic, které spolu bojují. Tisícileté tradice slavných traktátů s názvem consolatio, nabízejících útěchu ze života věčného na onom světě, z filosofie, z obnovené velikosti svého národa (jak říká Palacký ve své poslední řeči), z vítězství komunismu nebo z jeho porážky; jsme ale také dědici staleté tradice vzpoury proti pouhé útěše, proti náboženství, proti opiu lidu, dědici víry v „činnou stránku subjektu dějin“, v revoluci, která změní svět.

Milan Sobotka věnoval celý svůj život interpretaci filosofie vzpoury proti útěše – Hegela, Marxe, Feuerbacha, Nietzscheho. V závěru svého života ale přijal filosofii útěchy jako nepřekročitelný horizont lidské situace ve světě, vrátil se „do lůna církve“, jak mi řekl. Ignatieff ve své knize píše o Marxově filosofii, že šlo o nejdéle trvající pokus nahradit útěchu revoluční změnou světa.

„Kritika namířená proti této utopii se od počátku týkala toho, zda je vůbec dosažitelná. Vhodnější otázka by mohla znít, zda je svět za hranicí útěchy vůbec žádoucí.“ Škoda že se už nebudu moci Milana zeptat, co si o tom myslí. Je žádoucí bojovat o svět, v němž člověk útěchu nepotřebuje?