Krásná plavba do záhuby
I když už to tak možná nevypadá, tak mně čestný titul „otec zakladatel Echa“ nepatří. Rád bych, ale skutečností je, že jsem tehdy na začátku u toho nebyl. Vlastně byl, ale jenom jako pozorovatel. Jsem tady až od druhého roku existence Echa, takže jsem nasedl už do soupravy slušně rozjeté. Ano, dával jsem si pozor. Nechtěl jsem se unáhlit. To víte, už jsem trochu starší, někam neopatrně vlítnout pár let před důchodem. Pak to zkrachuje a já půjdu na pracák…
Ale nebylo to jenom proto, že jsem v podstatě opatrný člověk, nemám rád změny a přesuny, takže mám sklony zůstávat na místě, kde jsem se již usadil, zabydlel a zvykl si. Přiznávám ale, že to bylo možná ještě víc proto, že jsem opravdu moc nevěřil, že se to může povést. Samozřejmě: byl a je tady faktor Dalibor… A to je zvláštní úkaz na mediálním nebi, a nejen mediálním. Také bych řekl na mém osobním nebi… On je známý lucky man, ale přesto jsem si myslel, že mu to tentokrát nevyjde. Nevěřil jsem totiž, že je ještě doba, kdy by se něco jako nový časopis mohlo vůbec rozjet. Tedy ne že nevznikají každou chvíli nějaké nové projekty či nová média a značky, jenže jejich životnost je obvykle efemérní, chvilková a pomíjivá, nikdo si jich nevšimne a vlastně není důvod, aby existovaly. Ale Echo mělo být jiné, nejen internetový server, což je dnes samozřejmě povinnost, ale měl to být skutečný papírový časopis, týdeník se všemi možnými rubrikami, články, rozhovory, dokonce se tam mělo psát o kultuře, knižní recenze tam měly vycházet… Ne, nevěřil jsem, že je ještě něco takového možné.
Pak se to ale rozběhlo, Echo začalo v tom roce 2014 vycházet a bylo to výborné, moji kolegové, které jsem všechny osobně znal, tam psali své skvělé články, ty byly tištěny v pěkné úpravě, fotografie pana Zatorského byly reprezentativní, rubriky měly starosvětský šarm a celým časopisem vlál sympaticky konzervativní duch. Já to sledoval zpovzdáli a oceňoval tu kuráž a odvahu, se kterou se vyplulo na plavbu na nejisté moře – či jak tomu říkat. Líbilo se mi kromě toho, že mají redakci na takovém úžasném místě, jako byl začátek Nerudovky, to byla adresa snů, když jsem šel párkrát kolem a jednou přišel na návštěvu, jen jsem tiše záviděl.
Tím spíš jsem si ale říkal, jaká škoda, že stejně zkrachují, to přece nemůže vydržet, že dřív nebo později to musí jít ke dnu. Ale ono to pořád ke dnu nešlo, každý týden vycházelo nové číslo, já si ho kupoval a četl, ale tím spíš mě to utvrzovalo v názoru, že tohle nemůže pokračovat dál, že za chvíli dojdou zdroje, že tak dobrý a nepodbízivý časopis se v naší době nemůže udržet.
Jenomže měsíce a měsíce pluly, Echo vycházelo a nalézalo si další a další čtenáře. A to se zase ve mně probouzel jiný důvod k zdrženlivosti. Důvodná obava, že když tam teď vlezu, bude to vypadat vypočítavě, že jsem si počkal, jestli se to chytí, a teprve pak se tedy přihlásil, že chci taky na palubu: Haló, kapitáne, hezky vám to jede, tak se hlásím, že bych se taky svez! A to jsem nechtěl, aby to takhle vypadalo. Tak jsem si tu radost dál odmítal, Daliborovi se vymlouval a říkal, že se na to stejně necítím a že ať se nezlobí, že bych jim to jen kazil.
A tehdy Dalibor řekl: Hele, upřímně řečeno, je to nejistý, ale dva roky ještě dáme, co bude potom, se neví… A to mě přesvědčilo: dva roky! Takže dva roky, a pak to stejně krachne. Tak to by šlo: každý rok dobrý a po dvou letech, až to půjde ke dnu, tak mi nikdo nebude moci vyčítat, že jsem vychytralý padouch, prostě zkrachuju s nima. Tak jsme si plácli a já nastoupil do parníku, který pluje vstříc své zkáze. Jenže už je to osm let, o šest let víc, než mi bylo slíbeno. Stále čekám, že to půjde pod vodu. Roky plynou a možná, možná, že se už nedočkám. A i kdyby… Byla to krásná plavba.
