Válčit na nových hradbách

V mých vzpomínkách jsou – kromě Dalibora Balšínka – porodníky Echa Andrej Babiš a BBC. Pořídil jsem tehdy rozhovor s ministryní spravedlnosti za ANO Helenou Válkovou, a když už jsem se zvedal, napadlo mě, že by rozhovor měl končit nějak osobně. Tak jsem si ještě sedl a ptal se ministryně dál, mimo jiné na její rodinu, na její poloněmecký původ a její názor na poválečný odsun. Válková slavně poznamenala, že „se toho v protektorátu zas tolik nedělo“ (aby po válce Češi tak řádili).

Výroku si všimla opozice a my jsme měli svou první kauzu. Bylo to štěstí a riziko zároveň. Štěstí proto, že širší veřejnost se poprvé dozvěděla o naší existenci, riziko proto, že při té nastavované části rozhovoru jsem zapomněl zapnout nahrávání.

Ministryně se bránila mdle, prý byla její slova o protektorátu nějak, neřekla jak, vytržena z kontextu. Já jsem si zněním výroku byl jistý (slova jsem si zapsal, hned jak jsem od ní odešel). Ministr financí Babiš na tiskové konferenci vlády prohlásil, že to byla nachystaná provokace a že on si posvítí na investora Echa. Ve mně rostlo napětí, aby Válková pod velkým tlakem svůj výrok nepopřela. Ocitl bych se v důkazní tísni a pro Echo by to byla zničující rána ve chvíli zrodu.

Posléze jsem se dozvěděl o poradě na ministerstvu, kdy ministryni jeden člověk navrhoval, ať výrok o protektorátu popře, načež jiný člověk namítl, že autor rozhovoru pracoval v BBC, organizaci známé vysokými standardy, takže by určitě nezveřejnil výroky, které nemůže dokázat. To Helenu Válkovou přesvědčilo a nás zachránilo. Andrej Babiš se poučil a přestal nám na svých tiskovkách dělat reklamu zadarmo, ale to už jsme fungovali z vlastních sil.

Líbí se mi jeden příměr šéfredaktora švýcarského týdeníku Weltwoche Rogera Köppela: Pořádná novinařina by se měla podobat dobývání pevnostních zdí. Ve chvíli, kdy jsme ztekli hradbu a teď otevřenou branou vchází dovnitř mainstream, my už válčíme na jiných hradbách. Echo se od problematizování Babišova angažmá v politice posunulo i k obecnějším potížím našeho civilizačního okruhu, od Green Dealu Evropské unie a jeho autoritářských rysů až po neocenzuru, jež se rodí v digitálním světě a je prováděna skrze soukromé technologické platformy.

Rád si představuji, že Echo funguje podle Köppelova návodu. Až na jednu přechodnou výjimku se mi dařilo psát v plném rozsahu to, co si myslím, a zvát si na každé tzv. choulostivé téma do rozhovorů a salonů i tzv. kontroverzní hlasy. Tu přechodnou výjimku prozradím, až bude Echu dvacet. Nevím, kde jinde v českém mainstreamu by šéfredaktor něco takového toleroval.

Když během prvního lockdownu na jaře 2020 Dalibor záhy zrušil home office a trval na tom, že porady budou zase v redakci, část redakce váhala, kupodivu spíš „dorost“. Tehdy jsem definitivně pochopil, že Echo má přes svou různorodost jakýsi generační ráz. Tvoří ho lidé, kteří vstupovali do dospělého života na konci 80. let nebo v 90. letech, kdy byla svobodomyslnost na vzestupu, ve světě i doma. Snad je to na tom časopise a webu pořád vidět.