O čem budeme psát za 185 let?

Echo završilo deset let. A co nás čeká dál? Když se podíváme do budoucnosti, uvidíme tam, jak kněžna Libuše prorokuje „mediální impérium, jehož sláva hvězd se dotýká“? Nebo Kasandru, jak nás šíleným pohledem varuje před zvolenou cestou? Mohli bychom zde použít komentátorské klišé „to ukáže čas“. Místo toho si ale připomeneme Gandalfova slova: „Rozhodovat můžeme jen o tom, co udělat s časem, který nám byl dán....“

Dne 18. dubna 1930 v 20.45 rádio BBC zahájilo svůj zpravodajský bulletin ohlášením, že „dnes nejsou žádné zprávy“, po zbytek patnáctiminutového segmentu hrálo piano. Přiznejme si, i dnes existují dny, kdy se toho až tolik neděje a člověk tak nějak tuší, že se už ani nic nestane. Pokušení vyvěsit na web titulek „Žádné zprávy. Přijďte zítra“ a odebrat se do hospody je velké, ale v dnešní době bohužel nepřípustné. Výsledkem neúprosného žurnalistického byznysu tak je, že roztomilý pejsek žeroucí zmrzlinu se stane hitem týdne a kolega, který se poslední tři měsíce snažil rozklíčovat korupci ve zdravotnictví, se při hodnocení rozpláče, když zjistí, že na jeho opus magnum klikli tři lidé.

Nebudeme zakrývat, že i v Echu se s roztomilými pejsky a kočičkami občas setkáte. Ale jeho pravá síla je v analýzách, esejích, rozhovorech a debatách, které vám pomáhají objasnit současný svět. Takže se alespoň dozvíte, proč pejsek lízající kopeček vanilkové je předzvěstí pádu Západu.

A pak je tu ještě jeden aspekt Echa, který dnes najdeme v málokterém médiu, totiž otevřenost diskusí. Začíná to na bouřlivých redakčních poradách, pokračuje v komentářové sekci a končí v ukřičených podcastech. Jedním ze vzorů Echa je britský magazín The Spectator. Před několika lety jeho šéfredaktor Fraser Nelson poznamenal, že nejlepší časopis, kde si můžete přečíst kritiku myšlenek prezentovaných ve Spectatoru, je… Spectator. A v Echu je to podobné. Je tak velmi pravděpodobné, že se tam dozvíte i to, proč pejsek se zmrzlinou je naopak symbolem západní resilience. Pokud má Echo vydržet, je třeba, aby si tuto svou devízu udrželo.

Ještě v jednom je The Spectator inspirací, existuje již 195 let. Když magazín začínal, premiérem byl vévoda z Wellingtonu, přemožitel Napoleona, dnes řeší obranu před transgender ideologií. O čem asi tak bude psát Echo za 185 let? Ať už ho povede kdokoli, a při dnešním medicínském pokroku nelze vyloučit, že to stále bude dnešní osazenstvo, lze očekávat ostré polemiky ohledně uhájení trojhvězdy Alfa Centauri před zlotřilými vetřelci, obranu tradičních 287 pohlaví, spor o zestátnění klíčové infrastruktury hvězdných bran a Genius loci z kolonie na Marsu.

A jak budeme Echo vůbec číst? Bude stále dostupné na mrtvém stromě, kterému říkáme papír? Jen ve formě jedniček a nul na našich obrazovkách? Nebo nahrané přímo do našich mozků pomocí neuralinku Elona Muska? Či se z toho stane disidentský plátek čtený v záři svíčky někde v podzemí, zatímco nahoře budou pochodovat bagančata okupačních sil, ať jsou to Rusové, Číňani, progresivisté, nebo Klingoni?

Je dost možné, že neúprosný nástup podcastů povede k všeobecné negramotnosti a veškeré zprávy budou prezentovány skrze mluvené slovo, v lepším případě skrze moudré diskuse redaktorů, v horším skrze psychedelické tanečky na TikToku. K těm ale Echo zatím nedospělo a snad ani nedospěje.

Echo vzniklo před deseti lety, jelikož parta novinářů nechtěla, aby jim jistý oligarcha říkal, jak mají psát. Při zahájení provozu vyšel editorial, ve kterém se mimo jiné psalo: „Role médií pro fungování státu s demokratickým zřízením je nenahraditelná. Zajišťuje svobodu projevu, kritické posuzování jednání politiků, státních institucí a plní důležitou kontrolní funkci.“ To stále platí a po deseti letech můžeme říct, že jak máme psát, nám neříká vůbec nikdo.

Ať už Echo bude existovat dalších deset, dvacet, padesát, sto, či dvě stě let, dokud se bude držet svých zásad otevřené diskuse, boje proti cenzuře, obrany rozumné tradice, tak zůstane Echo Echem.