Slovenská hymna v zajetí krojovaného kýče

KOMENTÁŘ

Slovenská hymna v zajetí krojovaného kýče
Při současném výsměchu Slovákům za to, jak jim jeden skladatel zprznil hymnu, si snad příčetní našinci vzpomenou na rok 2018, kdy se o novou instrumentaci české hymny pokusil skladatel Miloš Bok. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Lukáš Novosad
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Těžko říct, jestli se stalo od Silvestra 1992, kdy naposledy běžela v televizi a v rozhlase československá hymna, aby Češi projevili zvýšený zájem o slovenskou hymnu a všímali se třeba jejích slov. Až letos, když byla na Nový rok odvysílána slovenská hymna v nové instrumentaci skladatele Oskara Rózsy. Výsledku se totiž kdekdo posmívá, protože mu není rozumět (skutečně zejména druhé sloce není – takže se Češi o slovenské hymně zase dozvěděli kulové), mnohým se nelíbí a na adresu Slováků si škodolibě ulevují. Podstatnou roli v tomto hromadném odmítnutí hraje zvyk: hymna je symbol, což znamená, že přesahuje nároky prosté písně. Nejde v ní o text, vlastně ani o melodii, nýbrž právě o zvuk – snadno rozpoznatelný, okamžitě identifikovatelný, takový, k němuž se lze vztáhnout po prvním tónu. Proto je publikum hymny z podstaty opatrné, zpátečnické, vůči novinkám nedůvěřivé a spíše je odmítá. Změny přijímá spíše nenápadné.

 

Přitom hymny se historicky jistěže výrazně mění – jen starším verzím dávno nejsme vystavováni, takže si je nepamatujeme. A mění se nejen orchestrace, nýbrž také části textu, nebo rovnou celá hymna. U nás to moc nevnímáme, protože jsme vůči své hymně a vůči svým symbolům výrazně konzervativní. Proto vězte, že třeba před pouhými deseti lety se na svou hymnu vrhli Rakušané, protože některým vadilo, že verše jako „země polí, země katedrál, země kladiv“ již nekorespondují s tím, kam se moderní země posunula. (Můžeme se ptát stejně: Šumí u nás ještě bory a hučí ještě vody, jsme země krásná na pohled?) Švýcaři zase uvažují, zda jejich hymna není příliš nábožensky založena. Lužičtí Srbové si aktuálně prosadili změnu textu své hymny tak, aby nový byl genderově neutrální a v básni Handrije Zejlera z 19. století se nadále nezpívalo jen o mužích vzešlých z klína země, ale také o ženách. Stejný obrat vlastně provedli před patnácti lety už jednou vzpomenutí Rakušané. (Mimochodem, například ukrajinská hymna také zpívá jen o bratrech, i když na frontě nyní samozřejmě bojují i sestry, matky, dcery… Ale holt ve válce není na takové učesávání čas, tam právě funguje onen potřebný symbol, onen zvuk, ono vztažení se k tradici.)

Při současném výsměchu Slovákům za to, jak jim jeden skladatel zprznil hymnu, si snad příčetní našinci vzpomenou na rok 2018, kdy se o novou instrumentaci české hymny pokusil skladatel Miloš Bok. Neprosadila se. Protože skladatelovou ambicí byla sbírka známých českých motivů vpojených do Škroupovy jednoduché melodie. Monstrózní, velkolepý chorál, který chtěl konkurovat chórům jiných národů – jako by se Bok pokoušel odpoutat od původní prostoty divadelní odrhovačky, která to dotáhla překvapivě daleko. Aby nebylo mýlky: v 19. století byl text Kde domov můj? přeložen do všech slovanských jazyků, do němčiny, do angličtiny, byl to mezinárodní hit, který všude pro dojetí, jejž text nabízí, lidé přijímali za svůj a parafrázovali ho na své vlastní podmínky. Postupem let se z písničky stala vlastně lidovka, ale tak my ji dnes se vším nánosem historie českého 20. a 21. století nesvedeme vnímat, natož zpívat (stařičké lužickosrbské babičky ano a našinec, který má štěstí si píseň takto poslechnout, slyší, jak ji zpívali v předminulém století právě i Češi, a snadno tak pochopí, proč se zrovna tahle písnička stala následně českou hymnou).

Bokův styl monumentálního vzepětí malého národa na ploše dvou minut nyní předvedl i Oskar Rózsa. Také v jeho podání jde o monument, o snahu se předvést, o snahu vyrovnat se chorálu a bojovnosti jiných, větších. Což následně ironicky podrývají závěrečné fujary – obzvlášť když v instrumentálním provedení skladby, které najdete na YouTube, tuto vsuvku ve velkém orchestru předvedou tři hráči v krojích. Čili chceme být velicí, chceme se rovnat jiným, ale nakonec jsme to zase my, malí Slováci, drobný národ, který obývá horské pastviny a tam si fouká do píšťaly, jako tomu bylo po staletí. Moderním zvukem za bezpečnou minulost a kýč. No, nevím.

 

×

Podobné články