Poněkud demagogický komentář k drogové problematice
KOMENTÁŘ
Tohle jistě není celý harm reduction, jak má být. Dealování ve velkém k němu nepatří. Závislým má být poskytována léčba. Což v Sacramentu nejde asi proto, že stát nesmí bezdomovce k ničemu nutit, píše Martin Weiss.
Foto: Shutterstock
1
Ruským okupantům se v posledních dnech daří rozšiřovat jimi dobyté území v okolí východoukrajinského města Avdijivka. Od poloviny února, kdy Rusové Avdijivku ...
V nedávné potyčce, již vyprovokoval rozhovor protidrogového koordinátora Jindřicha Vobořila pro iDNES, vystupovali s nebývalou suverenitou jeho zastánci – či spíš kritici lidovců, kteří ho kritizovali. Zejména nápadné bylo, že zdůrazňovali, že Vobořil je přední expert či odborník. A to i lidé, kteří si jinak po zkušenostech posledních let s „experty“ třeba na covid nebo dezinformace zvykli nakládat s těmito termíny se skepsí a předběžnou opatrností. Ta expertní politika, jíž se zastávali, jako by byla samospasitelná, je známá pod anglickým termínem harm reduction, tedy omezování škod.
Tito zastánci nedoceňují nebo přehlížejí některé dopady do důsledků dotažené koncepce „omezování škod“. Analogicky je lze srovnat s dopady, které má politika neřízené migrace a otevřených hranic dovedená do důsledků a dosahující jistého objemu. Většina těch zastánců velmi dobře chápe, kam tato politika vede, a odmítá ji – byť lze tvrdit, že přijetí migrantů z kulturně nekompatibilních zemí třeba v pětinásobném počtu vůči současnosti by u nás ještě nezpůsobilo mnoho reálných problémů či společenských změn.
Vzývání politiky harm reduction si zaslouží srovnatelnou skepsi a předběžnou opatrnost.
Rájem či čímsi jako přirozeným experimentem s harm reduction se stalo v posledních letech západní pobřeží USA. Bezzákonnost a degradace životních podmínek, jež způsobuje na ulicích měst, jako je San Francisco či Portland, je taková, že si na ni nestěžují už jen pravicoví opozičníci a zastánci práva a pořádku, ale pronikla už na stránky establishmentových publikací, jako je The Atlantic.
Že za to může jen harm reduction? Samozřejmě že ne, hlavní roli hrají progresivističtí prokurátoři, jejichž volební kampaně financoval George Soros a s nimi propojené aktivistické kruhy prosazující progresivistické přístupy ke kriminalitě a bezdomovectví. Na vině je i nechráněná jižní hranice USA nebo nimbyismus blokující výstavbu nových bytů a ještě leccos dalšího. Ale přispívá k tomu i harm reduction? Nepochybně. Jestliže město San Francisco řeší drogový problém vylepováním billboardů vyzývajících obyvatele, aby „užívali bezpečně“ a s přáteli a aby se poučili o tom, jak funguje přípravek proti předávkování Narcan, je to jasná deklarace přístupu. Praktická aplikace tomu odpovídá – prodej drog na ulici je tolerován.
Politická konstelace v jednotlivých městech se může lišit. V Sacramentu, hlavním (ale nikoli největším) městě Kalifornie, byl letos v lednu zvolen okresní státní zástupce Thien Ho, který není woke (a je typické, že je Asiat). Ale městská správa woke je. Státní zástupce se starostou opakovaně vyjednával o stížnostech občanů na tábory bezdomovců a po měsících nesplněných slibů přistoupil v září k povážlivému kroku – žaloval město.
Detaily americké právní kvalifikace se zde nemusíme zabývat, podstatné je, že svou žalobou fakticky vyzval město, aby na stížnosti občanů reagovalo a dodržovalo platné zákony a své vlastní vyhlášky. Formálně je stěžovatelem stát Kalifornie, ale Ho shromáždil svědectví desítek osob na několik z celkem šestnácti bezdomoveckých táborů, které ve městě existují. Ti popisují své konkrétní problémy jednak s bezdomovci, jednak s městskými orgány, přičemž žaloba si dává záležet, aby doložila, že neochota zaměstnanců reagovat má zjevně původ v přístupu a „výslovných či implicitních pokynech“ představitelů města.
Obraz života v Sacramentu, který z žaloby vyvstává, je dost otřesný, ale zároveň je snadné nechat se ukolébat opakujícími se popisy. Bezdomovci jsou agresivní a drzí, tolerantnost města se na nich zjevně podepsala. Monotónně se opakují popisy toho, jak jsou stěžovatelé nuceni odklízet ilegální skládky, výkaly a použité stříkačky ze svých zápraží a pozemků. Opakovaně poškozené ploty, dveře a rozbitá okna jsou samozřejmostí. Stěžovatelé popisují, jak si nechali instalovat alarmy a bezpečnostní kamery, což ovšem má za následek hlavně stres z toho, že neustále sledují výstupy z nich, aniž by jim to k něčemu bylo. Protože město nereaguje. Pokud vůbec přijede policie, tak v průměru po čtyřech hodinách. A zpravidla řekne, že nic nemůže udělat. I když jsou jí v mnoha případech výtržníci zjevně osobně známi. Když se jedna obyvatelka obávala ohňů, které před jejím domem bezdomovci pravidelně rozdělávají, nabídlo jí město požární školení. Raději porazila stromy před svým domem, aby nechytly.
Někteří stěžovatelé provozují v blízkosti táborů živnost (není to jejich hloupost, tábory se masivně rozlezly teprve v posledních třech letech). Popisují, kolik je stojí bezpečnostní opatření, jak museli omezit otevírací hodiny a zrušit záchody, jak přicházejí o zaměstnance a zákazníky. Třeba k učitelce hry na klavír už moc dětí nechodí.
Čtenáře možná napadne, že by to chtělo pár silných chlapů. Ale asi by to nebylo tak jednoduché. Bezdomovci bývají pravidelně vyzbrojeni – mačetami, skateboardy, vodovodními trubkami, rozbitými lahvemi, motorovou pilou. A mají snížený práh pudu sebezáchovy. Ty zbraně používají spíš k boji mezi sebou, ale musí to mít odstrašující účinek i na zdatného kolemjdoucího. A na střelné zbraně zapomeňte, jste v Kalifornii.
Tohle jistě není celý harm reduction, jak má být. Dealování ve velkém k němu nepatří. Závislým má být poskytována léčba. Což v Sacramentu nejde asi proto, že stát nesmí bezdomovce k ničemu nutit. Monotónnost je jen občas narušena nějakým popisem, který má perverzně postmoderního ducha. Tak například jeden tábor se rozkládá podél cyklostezky, což pro Kaliforňany představuje zvlášť závažnou újmu na životním stylu. Jeden bezdomovec si zabral část fotbalového hřiště pro solární panely na nabíjení své Playstation. A jiný umístil přímo před dům jednoho ze stěžovatelů silný reproduktor, z něhož pouštěl hlasitou hudbu nepřetržitě 72 hodin. Nezachránila ho policie, která přijela, nýbrž to, že reproduktor nakonec někdo ukradl.
Jak to souvisí s harm reduction? Drogy jsou v táborech všudypřítomné. Žaloba uvádí, že podle nějakého průzkumu trpí devět z deseti obyvatel táborů nějakou duševní nemocí nebo drogovou závislostí. A víme, že ty se posilují navzájem. Žaloba obsahuje řadu svědectví o aplikaci drog, kupování drog, předávkování. Jeden z poškozených vypovídá o karavanu, do nějž si chodily nakupovat drogy stovky zákazníků. Policie ho jednou odtáhla, nikoho nezadržela. Druhý den byl karavan zpátky.
Tohle jistě není celý harm reduction, jak má být. Dealování ve velkém k němu nepatří. Závislým má být poskytována léčba. Což v Sacramentu nejde asi proto, že stát nesmí bezdomovce k ničemu nutit. Ale můžeme se na to dívat takhle: Není to celé vina harm reduction, ale bez harm reduction by se to nestalo.
Vlastně není tak obtížné před tím zavřít oči. Jsou tu totiž vykresleny podmínky, jaké jsou rutinně inscenovány ve filmech. Vyhaslé oči a šílené, nelidské výrazy zchátralých, nicméně agresivních postav nejsou žádnou novinkou, scény s nimi by zvládl jistě i kdejaký pomocný režisér. O Texaském masakru motorovou pilou jsme přece slyšeli. Dokud se vás to nedotkne osobně, tak vás to ze židle nezvedne. Jsme zvyklí říkat, že to, že tohle existuje, že se to neustále někde – někde jinde, než jsme my, a bezpečně omezené – odehrává, je cena, kterou platíme za svobodu.
Vytrhne čtenáře z té monotónnosti něco? Někoho možná příběh dvaaosmdesátileté stěžovatelky, která si nemůže dovolit svůj dům, jehož hodnota klesá, prodat a přestěhovat se do bezpečí. Pokud ne zmínky o sexu a prostituci, tak možná o znásilněních.
Někdo zaznamená projevy ideologie, jež takovouto situaci vytváří a toleruje. Dva stěžovatelé popisují, že jim na jejich stížnosti bylo představiteli města odpovězeno, aby si uvědomili, že jsou „privilegovaní“ tím, že mají kde bydlet. A anglista zaznamená, že momentálně platným výrazem pro bezdomovce už není „homeless“, ale „uhoused“ – aniž by se jinak cokoli změnilo.
Naštěstí tam nefigurují malé děti – zprávy o patnáctiměsíčních předávkovaných nemluvňatech, jež někde olízala zbytky fentanylu, jaké přišly nedávno ze San Francisca, tu nejsou. Ale je tu něco jiného. Něco, co sice podle běžných zákonných i etických měřítek je relativně méně závažné, nicméně žádný hollywoodský film by vám to neukázal.
„Obyvatelé táborů opakovaně bijí a trestají své psy a poškození mnohokrát telefonovali na policejní linku a toto týrání hlásili. V dubnu 2023 Jennifer Doe (stěžovatelé jsou označeni generickým příjmením namísto jejich vlastního, pozn. aut.) volala na policejní tísňovou linku nepřetržitě čtyři hodiny, protože slyšela, jak pes, kterého obyvatel tábora opakovaně bije, hlasitě naříká. Ten ,děsivý‘ zvuk popsala jako ,nářek zvířete kvílícího utrpením‘ a jako zvuk, který už nikdy ,nemůže neslyšet‘. Psa nakonec našla druhý den mrtvého. Jiný den našla dalšího psa s mnoha zlámanými kostmi v důsledku týrání obyvatelem tábora.“
A ještě jeden odstavec od dalších stěžovatelů:
„Stěžovatelé byli svědky týrání zvířat v táborech. Viděli, jak někteří bezdomovci škrtí své psy a házejí štěňata na ulici, kde pak zemřela.“
Tohle je proti konvencím téměř jakéhokoli filmového žánru. Ukázat týrání a utrpení zvířete může být víc pobuřující než ukázat to, co si dělají lidé navzájem. To je realita, která se může zdát morálně perverzní, ale vlastně je pochopitelná – zvířata jsou nevinná. Možná těm předchozím dvěma odstavcům mělo předcházet varování čtenářům – trigger warning, jak je v Kalifornii v módě. Ale bez nich by obraz harm reduction nebyl úplný.
AKTUALIZOVÁNO
00:06
