Připadám si jako oběť toxického kritického diletantismu, říká Petra Hůlová

Petra Hůlová vydala Nejvyšší kartu, svou dvanáctou knihu. Její alter ego, hlavní vypravěčka románu Sylvie Novak, v ní slovně osahává jemné hranice mezi autobiografií a fikcí. A provokuje, jak je u Hůlové už zvykem, když pojednává o feminismu z trochu jiných vypravěčských perspektiv, než jsme v současné próze zvyklí. Asi i proto se próza stala předmětem literárních diskusí, v nichž kritici namísto analýzy popisovali své ideální představy o literatuře.

Váš nový román se v literárním provozu těší velké pozornosti. Hlavní hrdinka, spisovatelka Sylvie Novak, v něm říká: „Poněkud mě uklidňuje jen to, že na skutečné slabiny mé knihy, na rozdíl od těch domnělých, beztak jako obvykle nikdo z kritiků nepoukáže“ a „víc než o autora a jeho dílo jde o souboj mezi kritiky“. Překvapila vás nějaká kritika?

Nejvíc asi podcast Hostu, kde se Petr A. Bílek trumfoval s Blankou Činátlovou, kdo nad tou knihou víc usínal. Jinak se negativní kritika týkala převážně postoje vypravěčky, který ztotožňovala s mými vlastními názory. Pro takovou kritiku byla kniha především odrazovým můstkem k úvahám o tom, jak má vypadat správný feminismus a opravdový feministický postoj a hodnotově správná literatura.

Cítíte od části kritiky tlak na to, aby se literatura ubírala určitým směrem?

Určitě. Pro některé kritiky kvalitu prózy definuje to, že ta kniha je prodchnuta jistým zcela konkrétním pohledem na svět. Uvažování o světě tito kritici dělí na správné a nesprávné a literatura je pro ně takovým nosičem buď správného, nebo nesprávného postoje ke světu. K tomu se logicky váže ztotožňování vypravěčského hlasu s autorským, kritika postavy za její názory nebo pocit, že pokud jsou názory postavy „špatné“, měly by být doplněny či osvětleny nějakým autorským návodem ke čtení, aby bylo jasné, jak autor myslí a že to myslí dobře, a nikoli špatně ve smyslu pomýleně.

Nešla jste jim ale trochu naproti? Vydavatel knihu charakterizuje slovy: „Skandální odhalení, nebo mystifikace? Provokace, nebo skutečnost? Autobiografie, nebo fikce?“

Dostávám často otázku, kolik z toho příběhu je skutečnost a kolik fikce. Pro ilustraci jedna skutečná příhoda, kterou rovněž zmiňuji v knize. V patnácti jsem rodičům poprvé řekla, že nepojedu o víkendu na chalupu. Pamatuji si, jak jsme se kvůli tomu spolu dvě hodiny ve dveřích bytu hádali. Když za sebou rodiče zabouchli dveře, zhroutila jsem se na postel a brečela a tím de facto v mých vzpomínkách odstartovala moje dospělost. Nedávno na tuto příhodu přišla řeč s mou mámou a podle ní, k mému šoku, mě rodiče nakonec přemluvili a já s nimi na chalupu odjela. Co teď s tím? Táta už zemřel a máma i já trváme na svém. Je to pro mě zásadní vzpomínka, nicméně možná falešná. I kvůli tomu bych nikdy netvrdila, že svůj život dokážu popisovat nějak „pravdivě“. Pamatujeme si to, co chceme a jak chceme. A kolik pamětníků, tolik verzí příběhu.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.