Novinka s rychlýma nohama. Crossover od Toyoty

Už první generace malého crossoveru od Toyoty byla úspěšná a podařilo se jí zaujmout publikum nejen futuristickými tvary a funkčním pohonem, ale i hravými jízdními vlastnostmi. Novinka na tento trend navazuje velmi sebevědomě.

První generace Toyoty C-HR se s celou paletou různých pohonů (kde byl vždycky základem benzinový motor) vyráběla od roku 2016 do září 2023, kdy ji nahradila aktuální, tvarově ještě progresivnější generace. Její sci-fi vzhled imponuje – díky němu malý vůz snadno vybočuje z davu a je rozeznatelný. Hezké jsou i zapuštěné kliky, které se vysouvají při kontaktu s automobilem a dobře se ovládají. Interiér je víceméně plastový, ale hezky zpracovaný, s jasně definovaným stylem a jednoduchou ergonomií. Ta sází na tlačítkové ovladače na volantu, mechanickou lištu pro změny nastavení topení a několik dalších klasických tlačítek v kombinaci se středovým displejem, který bohužel v duchu doby trčí z palubní desky.

Grafika i funkčnost je vcelku v pořádku, jen kdyby obrazovka tolik nezaměstnávala pozornost – podobně jako displej přístrojového štítu, kde se jednotlivé funkce (a hlavně vypínání velmi otravných bezpečnostních systémů) řeší celkem složitě, takže při jejich změnách je lepší raději zastavit. Když se zbavíte tohoto balastu, nové C-HR se ukazuje ve vší parádě. Jeho obratnost je patrná už v městském provozu, kde exceluje schopností rychlých manévrů v kombinaci s pohodlným, snadno čitelným podvozkem a příjemně jasným řízením. Rychlost reakcí souvisí s pohonným ústrojím.

To je v dnešní době už jen hybridní, a to v různých úrovních. Testovaná verze byla základní, tedy vybavená benzinovým motorem 1,8 litru s výkonem 98 koní a 142 Nm, doplněným o elektromotor s permanentním magnetem vpředu (výkon 95 k a 185 Nm). Celkový výkon systému, přenášený na přední kola pomocí bezstupňové převodovky CVT, dosahuje slušných 140 koní, což při hmotnosti 1430 kg stačí na zrychlení na stovku za 9,9 s a maximální rychlost 175 km/h. Z těchto údajů je patrné, že základní hybrid nebude polykačem dálničních kilometrů, ale v městském a příměstském provozu se cítí velmi dobře, přičemž velmi často využívá energii z baterie a jezdí bez spalovacího motoru čistě na elektřinu.

Velkou výhodou je, že hybridy od Toyoty nepotřebují doplňovat (ačkoli v nabídce je nyní i plug-in hybrid s kabelem). Díky tomu, že prostě jen tankujete benzin a C-HR si samo určuje, co zrovna využije, získáváte velkou svobodu. A také slušnou spotřebu – jelikož jsme C-HR využívali spíš na rychlých okreskách, na slibovaných 4,9 litru na 100 km jsme nedosáhli, ale zřejmě to možné je. I ostré zacházení znamenalo nějakých 7 litrů na 100 km, tedy příjemnou, přijatelnou hodnotu. Vždycky záleží na stylu, ale proč by crossover jako C-HR měl vybízet k dynamickému používání?

Důvodem je opět velmi příjemné a přirozené sladění podvozku, pohonu, řízení a brzd, které známe z mnoha vozů značky Toyota. Čitelné a nezáludné jízdní vlastnosti verze s pohonem pouze předních kol (silnější hybrid 2,0 litru má i možnost čtyřkolky) dovolují svižnou, celkem radostnou jízdu, při níž výkon soustavy zcela koresponduje se schopnostmi odpružení a brzdné soustavy.

Nevýhod je prakticky jen pár – velký zavazadlový prostor dle tvaru asi nikdo nečeká. Jenže efektní tvary mají vyústění ve fakt, že šikmo dozadu není skoro nic vidět. A pak ty elektronické systémy, které spíš ruší, než aby něčemu reálně prospívaly. Tyto otravnosti, zejména držení v pruzích a upozornění na rychlosti, musíme vypínat pokaždé, když nastartujeme. To trochu kazí dojem ze skvěle ovladatelného, obratného auta, které v druhé generaci jezdí ještě lépe než předtím, a to i v základní verzi.

Ta se v akci prodává za 684 900 Kč, přičemž za cenu kolem milionu korun už máte silnější dvoulitr klidně i se dvěma elektromotory. V první generaci bylo vyrobeno přes 800 000 kusů, což je velký úspěch. Věříme, že ta současná na něj naváže, protože k tomu má všechny předpoklady.

Plusy:

Pohon, obratnost, podvozek.

Minusy:

Otravné bezpečnostní systémy, výhled šikmo vzad.