Svatá noc v kráterech a muž, který zakázal Vánoce

Vánoce mají pověst svátků míru, světla a rodinných rituálů. Ale evropské dějiny znají i chvíle, kdy se je mocní pokusili potlačit, vymazat nebo zkrotit. Jednou to byli puritánští poslanci v Anglii 17. století. Podruhé generálové na západní frontě roku 1914, znepokojení tím, že vojáci berou vánoční poselství až příliš vážně. V obou případech se ukázalo totéž: Vánoce máme zakořeněné hluboko pod kůží – a přetrvají zákaz, válku i bahno zákopů.

Anglické Vánoce 16. století byly hlučné, barokní a rádoby prostopášné: průvody, koledy, hostiny, alkohol, hazard, divadelní maškarády. Církevní tón se drolil pod vahou pohanských prvků – cesmíny na dveřích, světel, zimního hodování. Puritánům, kteří chtěli anglikánskou církev očistit od „papežských pověr“, to připadalo jako ukázka všeho, co je podle nich na církvi špatně: pohanství, katolicismus a světská rozmařilost v jednom.

Teologický základ jejich kritiky byl přitom, mírně řečeno, vratký. První křesťané Vánoce vůbec neslavili a datum 25. prosince se objevuje až ve 4. století, kdy se pohanské slavnosti saturnálií a germánského julu překryly křesťanským příběhem o narození Ježíše. Historik Stephen Nissenbaum ve své knize The Battle for Christmas píše, že puritáni měli v jednom pravdu: „Vánoce nejsou nic jiného než pohanský svátek pokrytý křesťanskou slupkou.“ Bible totiž narozeniny Krista nijak nezmiňuje. Problém byl v tom, co s tím dělat.

Když nastoupil na trůn Karel I. Stuart, jeho dvůr oslavy Vánoc ještě vystupňoval: velkolepé hostiny, hudba, tance, maškarády. Pro puritány ideální terč. Zároveň sílil konflikt mezi královskou mocí a parlamentem – a v roce 1642 přerostl v občanskou válku, která nakonec vyvrcholila popravou krále, rozprášením roajalistů a nastolením parlamentarismu.

Puritáni, kteří získali politickou moc, začali se svátkem nakládat jako s problémem a pustili se do „vánoční reformy“. V roce 1645 parlament vydal text Směrnice pro veřejné bohoslužby a Vánoce z kalendáře prostě vyškrtl. O dva roky později zakázal veškeré oslavy, uzavřel kostely a 25. prosinec prohlásil za běžný pracovní den. Vojáci chodili po městech, strhávali ozdoby, rušili tajné mše a hlídali, aby se obchody drzým způsobem nezavřely „jen kvůli nějakému svátku“.

Jenže běžní Angličané si Vánoce vzít nenechali. Na Štědrý den roku 1647 vypukly vánoční nepokoje v Canterbury. Starosta William Bridge nechal zatknout obchodníka, který si dovolil na svátky zavřít. Dav to nevydržel: napadl starostu, vyraboval výlohy těch, kteří zůstali otevření, obsadil městskou zbrojnici – a jako symbol vzdoru pověsil po městě cesmínu. Podobné protesty proběhly i v dalších městech, například v Norwichi či Ipswichi.

V roce 1653 se stal lordem protektorem Oliver Cromwell – tvář puritánského režimu. Historie mu často přičítá osobní odpovědnost za zákaz Vánoc a označuje ho jako „muže, který zakázal Vánoce“. Pravda je však složitější: Cromwell pouze nevrátil to, co parlament už zavedl. Vánoce zůstaly mimo zákon, divadla zavřená, staré radovánky označené za hřích.

Parlament zákaz udržel až do Cromwellovy éry, ale nakonec ztroskotal na tom, na čem ztroskotávají všechny zákazy jdoucí proti lidské přirozenosti. Po roce 1660, s návratem Karla II. a obnovením monarchie, se Vánoce vrátily téměř okamžitě – i s hostinami, divadly a svícemi.

Koleda v zemi nikoho

O dvě a půl století později se Vánoce ocitly v jiné válce. Když v létě 1914 začala první světová válka, mnoho Evropanů věřilo, že do Vánoc bude po všem. Nebylo. Statisíce mužů proto trávily svátky v bahně, zimě a strachu západní fronty.

Britští vojáci dostali mosazné krabičky princezny Marie s čokoládou, tabákem a vzkazem od královské rodiny: „Kéž vás Bůh ochraňuje a přivede vás v pořádku domů.“ Němci obdrželi dýmky a cigarety od císaře Viléma II., Francouzi víno. Dobrovolnice v nemocnicích plnily gázové „punčochy“ ovocem a džemem, zdobily malé jedličky a psaly dopisy. Německá i britská vojska spojil i projev papeže Benedikta XV., který vyzval válčící strany ke klidu „alespoň na noc, kdy zpívají andělé“.

A možná i díky tomu se na západní frontě stalo něco, co nikdo nečekal. Na Štědrý den 1914 se mezi některými německými a britskými jednotkami zrodilo tiché, spontánní příměří. Němci ozdobili zákopy Tannenbäume, zpívali koledy – a z protější strany se ozvala váhavě, ale zřetelně píseň Silent Night.

Ráno vyšli muži z obou stran do země nikoho. Podávali si ruce. Vyměňovali rum, doutníky, fotografie. Někteří společně pohřbívali mrtvé. V několika místech došlo i na fotbal. Dochovalo se jen málo jednoznačných svědectví, ale některé zápasy jsou doložené konkrétními dopisy – například desátníka Alberta Wyatta a seržanta Franka Nadena, kteří popsali „kopání do míče mezi dvěma frontovými liniemi“ u belgického Wulvergemu. Další utkání potvrdili historici ve francouzském Frélinghienu.

Nebyl to organizovaný turnaj, spíš improvizovaná hra s míčem v krajině kráterů a ostnatých drátů. Ale symbol byl tak silný, že o sto let později vznikly pamětní sochy a monumenty: ocelový míč na vybuchlém granátu v belgickém Saint-Yvonu nebo socha dvou vojáků podávajících si ruce v Liverpoolu.

Příměří roku 1914 však netrvalo dlouho. Zbraně brzy znovu promluvily a válka pokračovala v hrůzné, průmyslové podobě. Velitelé byli z „vánočního zázraku“ spíš zděšení než dojatí. Tehdy byla válka ještě „mladá“, ale v následujících letech se vojáci stali otupělými a zocelenými dlouhodobými jatky. Představa, že by si v roce 1916 někdo v Passchendaele šel zakopat do bažiny plné mrtvých, působí jako cynický vtip.

Zůstala však vzpomínka: krátký moment, kdy se vánoční idea „pokoj lidem na zemi“ na okamžik prodrala skrz rozkazy, dráty a dělostřelecké salvy.

Wotanova svatá noc. Jak to všechno začalo?

Na závěr stojí za to vrátit se k prapůvodu vánočních oslav. Ty mají hlubší kořeny, než se na první pohled zdá: vyrůstají ze starogermánských rituálů zimního slunovratu, dávno před narozením Krista. Tomuto svátku se říkalo „Weihnacht“ – svatá noc. Slavil se ve jménu boha Wotana, jednoho z nejvýznamnějších germánských bohů, kterému byl přisuzován hněv, moc i ochrana.

Starořímské a raně středověké zápisy i skalní rytiny ho popisují jako vládce sedícího na trůně, obklopeného smečkou vlků a ozbrojeného kopím – postavu bdící nad světem v nejdelší noci roku. Wotan byl „bůh hněvu“ a oslavy slunovratu ho měly uklidnit a vrátit světlo.

Způsob slavení se napříč germánskými kmeny lišil, ale jeden prvek byl společný: ozdobený strom na kraji lesa, který se nekácel, ale pouze zdobil stuhami, kůžemi či kovovými symboly. Šlo o předchůdce dnešního vánočního stromku. Oslava probíhala formou hostiny a obřadních darů.

Staré bavorské, skandinávské i keltské prameny zmiňují různé rituály – od velkých zimních hodů, pojídání koní a orgií až po obětování nápojů či pokrmů, které měly božstvo uctít a naklonit si jeho přízeň. V některých oblastech se k obřadům pojily i příběhy o Wotanově ženě Freye a o mytických sporech bohů, které se následně promítaly do lidových zvyků.

Pozoruhodný základ křesťanských svátků…