Z porodnice ve vídeňské čtvrti Favoriten dnes dopoledne zmizelo týdenní novorozeně. Toho, že chybí, si všimla staniční sestra. Jeho matka byla v tu dobu mimo ...
Je to zajisté věc jeho volby, ale podoba příbytku, do kterého se má nastěhovat prezident ve výslužbě, musela zklamat ty, kteří pořád ještě doufali, že Miloš Zeman je ve skutečnosti originální člověk a skrývá nějaké tajemství.
A že jen ohled na úřední majestát či snad ohledy na okolí mu brání, aby svou originalitu projevil a zachoval se, jak mu jeho kreativní osobnost velí a přikazuje. Takže sotva bude svobodný a volný, rozletí se jeho nespoutaná mysl, čemuž bude odpovídat také místo, do něhož se stáhne a jež si bude užívat. Tedy že by to mohl být nějaký obytný obří pařez, samozřejmě vybavený všemi náležitostmi, nebo vykotlaný kmen na kraji bažiny, nebo aspoň nějaká rekonstruovaná pamětihodnost ve stylu navršených menhirů. Prostě něco, kde se konečně bude moci cítit svobodně a volně a kde bude v souladu se sebou samým. Třeba právě v nějaké čarovné jeskyni, v kouzelnické sluji nebo v dračí stáji.
To by zajisté výstřednímu a nekonformnímu naturelu tohoto muže sedělo více než bezduchý krabicovitý bungalov sestavený z betonových krabic a zdí, vhodný tak někam do krajin, kde vládne apartheid a lze se obávat nájezdů divokého obyvatelstva. Tak totiž Zemanův bunkr na fotografiích vypadá, úplně nezajímavě a tuctově, přičemž uvnitř to bude zřejmě podobné. Ale to už je opravdu jeho věc.
Ten protiatomový kryt je konečným symbolem zmarněných nadějí, které skončily dřív, než se mohly vůbec začít realizovat. Miloš Zeman se totiž kdysi dávno vůbec nejevil jako marný případ. Dokonce to chvíli vypadalo, že Zeman by mohl být velkým zpestřením, ba obohacením českého společenského života. Nejde jen o to, že napsal kdysi několik odvážných článků, že byly doby, kdy mluvil docela zábavně, byť už tehdy příliš rozvláčně, a že se mu občas podařil i vtip, ba že i jeho urážky měly něco do sebe, i když se časem stávaly stále více monotónní a předvídatelné. Šlo o to, že v sobě skrýval naději na jakýsi duchovní obrat, který by nasměroval společnost k jejím zapomenutým kořenům, přitom úplně jiným, než jaké hledal idealistický a kosmopolitní Havel nebo ekonomistně a sportovně založený Klaus. Zeman totiž budil některými svými projevy a postoji iluzi, že by mohlo jít o vzkříšení jiného druhu, o vzkříšení ducha lidu, který dal této zemi první jméno a jež pak ustoupil lidu jinému a kultuře poněkud přízemnější a zemitější. Ano, směřujeme k tomu, že Miloš Zeman byl vlastně Kelt, tedy ne možná pokrevní a možná ani ne vědomý, ale něco keltského v něm jistě bylo. Nebo mohlo být.
Keltové jsou obvykle římskými autory vykreslováni jako poživační pohodáři, poněkud lenošiví špindírové a bordeláři se sklonem k lehkomyslnému stylu života, v němž nikdy nechybí dobrá nálada, pivo a zpěv. Tedy veskrze sympaticky. Obzvláště zdůrazňován byl jejich sklon k řečnění, které spočívalo ve vychloubání se a chvástání a v zesměšňování druhých, což lze právě přičítat v podstatě dobromyslnému charakteru tohoto etnika. Podle Tacita a jiných autorů Keltové nikdy nebrali nic moc vážně, ze všeho měli srandu, a když mohli, tak se všemu vysmáli.
Ne že by Zeman takový byl vždy, ale něco z toho opravdu na něj platí. Zvláště když byl v relativně dobrém rozpoložení, tak to byl učiněný Kelt neboli Bój. A můžeme jít dál: podobně jako Keltové měl i on veskrze cynický pohled na život a nebyl příliš zatížený materiálně, neboť rozumně věděl, že si to na onen svět, který možná ani není, nezveme. Jako Keltové jevil i on sklony k zahálce a požitkářství, byť v mezích českého jezeďáckého blaha, jehož vyvrcholením je dobře provedená zabijačka, spojená se spokojeným trávením a zažíváním, což je velmi keltské. Nešlo však o nějaké tupé obžerství, nýbrž o umění života, savoir vivre, byť tedy se středoevropskými, tedy keltskými limity. Ty si zato uměl vychutnat, čímž provokoval tradičně kyselé kruhy městské inteligence (české Římany), ke kterým měl (právem) přezíravý postoj. Přitom nešlo jen o nějaké zakrnělé hmotařství nebo odpor k vyšším formám existence. Tradiční česká skepse k duchovnímu obsahu bytí se totiž u něj zajímavě spojovala se zjevným atavistickým sklonem k vyznávání přírodních živlů, živé i neživé hmoty, jmenovitě ke kmenům stromů, jež údajně toužil objímat, k trávě, do níž si při každé příležitosti lehal, houbám, které sbíral a někdy ještě v syrovém stavu pojídal. Tento přírodní sklon k naturálnímu světu, který nabízel les a jeho bohatství, Zemana právě spojoval s hnutím keltského rozbřesku, takže nebylo divu, že i jeho kritický pozorovatel, tedy autor článku, se kojil nadějí, že Zeman je ve skutečnosti tajný druid, vyznavač galské renesance, Kelt, který se dostal na Hrad a jen z taktických důvodů musí svou pravou identitu tajit. Ale ten čas přijde a nad Prahou se rozsvítí jas keltského slunce, již dávno zapadlého. Ta naděje tady stále je, ale už je slabá jak vánek na kštici zapomenutého keltského opilce.
AKTUALIZOVÁNO
00:02
