6 Salon Týdeníku Echo o Kunderovi

Soboj o Kunderu. Výjimečné zjevení, nebo literární funkcionář

Týdeník Echo

Milan Kundera, jeho osobnost a jeho romány jsou možná posledním velkým českým literárním tématem. Znát je, alespoň přibližně, případně to aspoň předstírat, je – nebo donedávna bylo – slušností intelektuálně založené veřejnosti. Možná že i to končí. Využíváme příležitosti vydání posledního, dosud v polistopadovém Česku nevydaného, česky napsaného románu Kniha smíchu a zapomnění, abychom se pobavili o tom, co to je za zjev, ten Milan Kundera, a proč ho tolik čtenářů obdivuje – a tolik nesnáší. Výsledkem je „výživná“ diskuse, jíž se zúčastnil „kunderolog“, profesor FF UK Petr A. Bílek, spisovatel, který prožil 80. léta v exilu, Karel Hvížďala, vydavatel a konzervativní komentátor, který žil v Anglii, Alexander Tomský a literární organizátor Pavel Mandys.

Tomský: Prosím vás, mě Kundera jako čtenáře nikdy neoslovoval, takže nevím, jestli tady nejsem omylem. Ale když už tady jsem, tak vám něco řeknu. Já žil v 80. letech Anglii a tam jsem tehdy zažil oslnění Kunderou. On byl opravdu po vydání Nesnesitelné lehkosti bytí hodně slavný. A především ho strašně oslavovala levice. Pro ni byl opravdovým hrdinou. A víte proč? Protože po těch strašných pravicových disidentech z Východu, po pravicovém Solženicynovi a dalších tady byl autor, který představoval naděje levice, které skončily po pražském jaru ’68, které on symbolizoval. Potom jsem četl reflexi v českém samizdatu, esej Milana Jungmanna (Kunderovské paradoxy jsem i vydal v knize Cesty a rozcestí), četl jsem kritiku Josefa Vohryzka – a podílel se na přípravě kunderovského čísla Svědectví, neboť Pavel Tigrid měl Kunderovi hrozně za zlé, že napsal, že v únoru 1948 byla lepší půlka národa s komunisty. Tím ho hrozně naštval.

Jen bych doplnil, že ta věta je právě v Knize smíchu a zapomnění, a kdo to čte dál, vidí, že to není tak jednoduché. A upřímně řečeno, s Kunderovou levicovostí bych si v té době už taky nebyl tak jistý. V těch knihách je právě naopak častá polemika s tím, čemu Kundera říká budování „idyly pro všechny“.

Hvížďala: Já se hlásím ke Kunderovým celoživotním čtenářům a hlásím se k nim i za generaci, která ho poznala na začátku 60. let, už jako autora hry Majitelé klíčů a prvních próz: povídka Já, truchlivý bůh vyšla v roce 1958, kdy jsem maturoval. Samozřejmě jeho předchozí básnické sbírky nás zcela minuly. Pro nás byl ale později něco jako zjevení, opravdu se vymykal, byl jiný než ostatní. Měl jsem kamarády na FAMU, kde přednášel – a tam se lidi doslova snažili propašovat na jeho přednášky. On byl dokonale bravurní, přednášel o jiných autorech, vytvářel úplně jiný kontext, prostě byl výjimečný. Jak říká jeho manželka Věra, vyrostl pod dvěma klavíry. To kulturní rodinné prostředí i orientace na francouzskou literaturu, na Diderota a na osvícenství, mu dalo osobnostní strukturu, díky níž se v literatuře vzepřel české narativní tradici a vytvořil si svou vlastní poetiku, která vycházela z karteziánského románu à la thèse. Byl jiný i v tom, že na začátku normalizace odmítl ozdobit svůj život represí a vězením, a tím vytvářet nějaký nový obraz, který se nutně promění v kýč. Raději než politice se proto věnoval literatuře.

Existuje to dilema takto vyhraněné? Že kdo se věnoval politice a šel do střetu s režimem, proměnil svůj život v kýč? Proměnil Havel svůj život v kýč? Nikdo přece nevytýká Kunderovi, že nechtěl být disident, že chtěl být a byl spisovatelem. To dilema je trochu falešné. To byl taky jeden z důvodů disidentské kritiky, především od Milana Jungmanna, který mu vytýkal právě to upravování obrazu.

Tomský: To je zajímavý, co říkal Karel Hvížďala, ale já to viděl v 60. letech úplně jinak. Možná je to tím, že jsem o pár let mladší, jsem ročník ’47. Mně byl blízký Hrabal, Škvorecký, Hanč, Holan… My už žili něčím jiným, nás nějaký socialista jako Kundera nezajímal. Pro nás to byla oficiální literatura, kterou se režim chlubil. A o to my jsme neměli zájem…

Hvížďala: Jenomže ty jsi byl celý život ve sporu s každým… Mě zajímal Kundera právě proto, že na rozdíl od bravurních vypravěčů, které jsi jmenoval, byl Kundera stavitel a analytik, jak prokázal v Umění románu v roce 1960.

Tomský: Nebyl, já měl taky generační pocit, nám byl blízký časopis Tvář, Divoké víno, katolíci, beatníci… Kundera, to byl literární funkcionář.

Celý text si můžete přečíst na Echo Prime a v Týdeníku Echo

Zvláštní smrt Evropy Nejen o knize, která se prezentuje jako „vysoce subjektivní pohled na stav kontinentu i evropské kultury ve stadiu sebevraždy“
Speciál Vánoce: České vánoční století Ohlédnutí za proměnou vánočních svátků v uplynulých sto letech

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.