Poplakat si s premiérkou

Poplakat si s premiérkoukomentář
Rezignace premiérky Theresy Mayové Foto:

FOTO: Reuters

Komentáře

komentář

Ondřej Štindl

Britská premiérka Theresa Mayová minulý týden oznámila, že začátkem června podá rezignaci (o politických souvislostech jejího kroku více v komentáři kolegy Ondřeje Šmigola). Největší pozornost na jejím rozlučkovém projevu neupoutala ani slova, která v něm řekla, ale to, že v jeho závěru přemáhala slzy – nepříliš úspěšně. Pláč premiérky byl vyhodnocován a analyzován v mnoha komentářích – v britských médiích a na sociálních sítích. Kdekoho udivil nebo přivedl k názoru, že Mayová plakala jaksi špatně, že se jejím slzám nedalo věřit a podobně. Bezděčně komické byly texty (třeba v Guardianu), podle nichž měla předsedkyně vlády plakat raději při jiných příležitostech a z jiných důvodů.

Za absurdní mez dovedený „whataboutismus“. Co je vlastně na pláči přední světové političky tak zarážejícího? Jistě, může to tak působit vzhledem právě k Mayové, která při výkonu funkce nikdy nepůsobila zrovna emotivně. A její pokusy předvést taky „lidskou tvář“, působit uvolněně a spontánně vyzněly dost křečovitě. 

Premiérčiny potlačované vzlyky ale právě proto asi byly… úplně normální. Ambiciózní žena odchází z funkce, ve které neuspěla. Už nemusí předstírat, že má situaci pod kontrolou (kdyby se předseda vlády rozplakal v čase nějaké krize, asi by tím obyvatelstvu moc klidu nepřidal). Už o nic nejde. Možná by ráda alespoň ten projev na rozloučenou dokončila v klidu, nepovede se ale ani to. V tomhle ohledu působila Mayová vlastně přirozeně a přesvědčivě, ne jako někdejší slovenský premiér Mečiar, který se v televizi dojal sám nad sebou, zapěl a zaslzel. 

Pláč nebýval dřív považovaný za projev slabosti, který by člověk měl před ostatními skrývat. Klasická díla starověké literatury jsou plná popisů plačících reků (viz třeba Ilias), v Bibli se také hodně pláče. Plakalo se při veřejných vystoupeních, nejenom na pohřbech, nebralo se to jako projev slabosti nebo nepřípadné chování. Dnes se často píše a mluví o tom, jak by upjatí muži měli umět projevit svoje city třeba i takovýmhle způsobem, obránci práv žen se zase ohrazují, když jim je předhazována přehnaná sentimentalita. Theresa Mayová se vlastně zachovala úplně obyčejně, podivné jsou jenom reakce na její slzy. Ale možná ty reakce a komentáře jsou jenom dalším projevem mentální křeče virtuálního světa, který svoje obyvatele tlačí k tomu, aby měli názor na všechno a nechápali nic. Všechno vnímali přes jednoduchý ideologický filtr, jenž jim ukáže, které slzy jsou dobré a chvályhodné a které zas „špatné“. Navíc ta nejvýsměšnější kritika zaznívala od lidí, kteří si odchod Mayové přáli. Bývalo obvyklé, že někteří lidé neuměli prohrávat, teď už jich hodně nedokáže ani vyhrávat.     

Související články