2 KOMENTÁŘ

Zbytečná kapitulace Pavla Fischera

O událost českého politického víkendu se postaral prezidentský kandidát Pavel Fischer. Objevilo se asi dva týdny staré video z debaty s občany Blanska, kdy na otázku po pedofilii a ochraně rodiny kandidát odpověděl rozvinutou úvahou. Nejprve zkritizoval genderovou ideologii, způsob, jakým někteří chtějí znormálnit pedofilii, posléze se dostal k tzv. právům homosexuálů. Nakonec celou svou úvahu pěkně shrnul pojmem, který v 80. letech razil polský papež Jan Pavel II.: Civilizace smrti. Je to klasický konzervativní pohled na moderní svět, v němž prý zastáncům tradičních hodnot mizí půda pod nohama, v němž po zrušení Boha lidé zbožštili lidské konstrukty jako například tzv. lidská práva, radikálně rozšířená a přeinterpretovaná.

A v tomto názorovém rámci se Fischer dopustil výroku, za který se ocitl na virtuálním pranýři. Jako prezident by jmenoval nové členy Ústavního soudu, připomněl posluchačům, a pokračoval: „Já tam můžu jmenovat pedofila nebo homosexuála, který žije v partnerství, nebo lesbu, která žije v partnerství, aby to bylo vyrovnané. Tak takového člověka já bych tam nikdy nejmenoval. Protože Ústavní soud je poslední instancí, která o těchhle věcech rozhoduje.“

Morem naší doby jsou takzvané mediální zkratky. Tady okamžitě vznikla mediální zkratka, že kandidát Fischer diskriminuje lidi podle sexuální orientace a že prý by soudcem Ústavního soudu nikdy nejmenoval homosexuála. Ale takhle to neříkal, on řekl: Homosexuála, který žije v partnerství – což je významné zúžení.

Do registrovaného partnerství vstupuje ve všech zemích, které tento výdobytek postmoderny uzákonily, jen zlomek homosexuálů a leseb. Pokud se řídíme konzervativním odhadem, že jich ve společnosti bývá do pěti procent, pak u nás žije na 400 tisíc homosexuálů a leseb s právní odpovědností. Od roku 2006, kdy registrované partnerství našlo cestu do české legislativy, využilo této možnosti 2650 párů, tedy asi 5300 jednotlivců, cca sedm procent české homokomunity. Oklikou tak vývoj potvrdil jeden z argumentů používaných proti zákonu o registrovaném partnerství. Tyto vymoženosti, které stejně směřují k „manželství pro všechny“ a poté i adopcím dětí do stejnopohlavních domácností, velká většina homosexuálů a leseb nežádá. Většina z nich je totiž spokojená s dosaženým stavem, kdy je společnost nechává na pokoji a do jejich soukromí se nikdo nehrabe. A takového stavu už česká společnost, respektive její směrodatná většina, dosáhla před mnoha lety.

Pusťte si první video na Echo TV - rozhovor s Mirkem Topolánkem.

Fischer měl evidentně na mysli tu agilní, aktivistickou menšinu v menšině. Je logická úvaha, že ti, kdo vstoupili do registrovaného partnerství, budou domácnost po čase většinou chtít nějak zaplnit, a zdaleka ne každý z nich se spokojí s domácím zvířátkem. Takže skandalizovat úvahu, jakou vedl Fischer, rovná se skandalizovat nesouhlas s adopcemi dětí do homodomácností. Bylo by poctivější, kdyby ti, kdo o uplynulém víkendu vypěnili, přiznali, že společenský konzervativní názor je pro ně za hranou, že je načase skoncovat s reakcí. Jistěže existují registrované páry, které by o adopce neusilovaly, vůči těm je Fischerův vývod paušální a nespravedlivý, ale jako zkratka bude zhruba odpovídat pravdě. Politická kampaň bez zkratky neexistuje.

Žijeme v době, kdy má západní civilizace zdánlivě naprogramovaný vývoj jedním směrem, toho vývoje se přitom často dosahuje takovými argumentačními úskoky, jaký je tématem této poznámky, nebo oklikou mimo parlamenty a skrze soudce (čerstvý příklad – zavedení homosňatků Nejvyšším soudem v Rakousku). Když se v České republice před jedenácti roky přijímalo registrované partnerství, zapřísahali se jeho propagátoři, že o manželství, natož o adopce jim nejde a nepůjde. Máme čerstvě premiéra, který se pro manželství stejnopohlavních párů veřejně vyslovil, a Ústavní soud, který loni překážku k adopci už v zákonu o registrovaném partnerství významně oslabil. Na odhad, že k Ústavnímu soudu vývoj bude přinášet požadavky tímto směrem, člověk nemusí být cvičený prognostik.

Zastánci onoho zdánlivě nevyhnutelného vývoje mají smůlu v jediné věci. Dokud nestvoří fait accompli, bývá potíž dostat veřejné mínění na svou stranu. Bohužel se jim daří minibouřkami ve veřejném prostoru častěji a rychleji než dřív protinázory ukřičet a eliminovat. Pavel Fischer vyklidil pole během 24 hodin mediálních zkratek a facebookových postů. Omluvil se „za svůj nešťastný výrok“. Co se asi tak stane, až jednou někdo shitstormy na internetu prostě odignoruje a bude si trvat na svém? Nic. Ale na takový průzkum bojem bude potřeba někoho s přece jen větším formátem.

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům Týdeníku Echo.
Pro četbu obsahu musíte mít aktivní předplatné a být přihlášen.

Týdeník můžete číst také v našich aplikacích

Stáhnout z appstoreStáhnout z Google PlayPředplatit Týdeník Echo


/
komentátor

Vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP v Ústí nad Labem a posléze německá a rakouská studia na Fakultě sociálních věd UK. Ještě během studií pracoval v zahraničněpolitickém odboru prezidentské kanceláře. Od roku 1998 působil v Lidových novinách, v české redakci BBC a opět v LN. Několik let prožil v Německu a Británii. Je autorem politického životopisu Václava Havla do roku 1989 „Disident“ (Paseka). Druhý díl, který obsáhl Havlovo prezidentství, vyšel v roce 2014.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.