Dva veteráni v lánské oboře. Schwarzenberg u Zemana

Není asi mnoho důvodů těšit se na stáří, ale jeden by tady snad byl. Že se už nemusí mnoho věcí brát tak vážně. Tedy když se v tom stáří dospěje k jistému nadhledu, jenž bývá předpokladem takzvané moudrosti. Ta se sice občas kryje s jistou senilitou, ne každý to je schopen odlišit, ale i ta má své kladné stránky. Nepodstatné věci pomíjejí, malichernosti jsou zapomenuty, staré křivdy a nevraživosti odvál čas… nebo ta skleróza, rodná sestra oné moudrosti.

Tak lze snad hledět na úterní setkání dvou „soupeřů“, jak o nich psala média, Karla Schwarzenberga a Miloše Zemana v Lánech. Na fotografiích jsme viděli dva muže, kteří už oba dosáhli jisté věkovitosti, dalo by se o nich mluvit i jako o kmetech, možná přímo o starcích, což je hezké slovo a ctihodný stav. Oba sedí u decentně prostřeného stolu a podávají si ruce, na fotografii, která byla nejčastěji reprodukována, nevypadá jejich stisk ruky právě nejpevněji, ale to může být i tím, že si oba šetří klouby. Nad nimi jsou slunečníky, které zřejmě jen nepatrně ochlazují žár toho dne, ale oni přesto mají na sobě saka, byť jistě lehká. Člověk s menší odolností by to v nich možná nevydržel.

Jak známo, ti dva lidé se kdysi ostře střetli ve snaze dosáhnout jistého politického postu: jeden z nich ho dodnes vykonává a je otázka, zda toho někdy třeba, alespoň soukromě, i nelituje. Ten druhý, který byl tehdy, prostředky ne vždy čestnými, poražen, si žije dál svým způsobem života a ti, kdo ho měli rádi, k tomu mají dál stejné důvody.

Ten tehdejší vítěz sice naplnil svou touhu stát v čele státu, ale při upřímnější bilanci možná i on musí uznat, že jeho koncepce umístění státu někam mezi Moskvu, Peking a Evropu tristně selhala, a jen bezvýznamnost jeho současného postu umožňuje, že už v něm zůstane do konce, který bude všechno možné, jen ne triumfální. Ten tehdy poražený to zajisté dobře ví, ale noblesa, ve které byl vychován, ho vede ke zdrženlivosti. Co by měl koneckonců z toho, se na toho člověka teď vytahovat? Někdy je právě velkorysost tou nejlepší satisfakcí.

Ale je možné, že to, co se mezi nimi tehdy stalo, není v tuto chvíli už moc důležité. Je horké léto, ale blíží se podzim, zima bude asi nepříjemná, i když jich se to asi zas tak nedotkne. Ale lze mít za jisté, že oba dobře vědí, že už je vlastně po sezoně a že je čas na věci jiného druhu, než je šponování starých animozit. Třeba právě na to krátké, nedůležité posezení u stolu, kde si toho sice zas tak moc neřeknou, ale chvíli tam vedle sebe přece jen vydrží, nechají se vyfotit, třeba je jim v tu chvíli spolu i tak nějak příjemně. Jako když se sejdou dva veteráni, kteří se neměli moc rádi, ale vydrželi to, zbyli si a teď si už toho ani nemusí moc říkat. Stejně vědí, že nejdůležitější je, jestli je nebudou moc bolet kolena, jestli jim budou ještě chvíli sloužit klouby. To ostatní se pak bude odvíjet podle toho.

P. S. Důvod návštěvy knížete Karla Schwarzenberga v Lánech, ostatně nikoli první, může být ovšem ještě ten, že zámek patřil do roku 1921 knížecímu rodu Fürstenbergů, z nichž pocházela Karlova matka Antonie. Kníže tedy vlastně přijíždí na rodinné statky. A kromě toho je myslím čestným předsedou spolku místních hasičů…