Soukromá válka Havlova dědečka Huga Vavrečky. Jak čelil soudu za kolaboraci

HISTORIČKA O HAVLOVĚ DĚDEČKOVI

Soukromá válka Havlova dědečka Huga Vavrečky. Jak čelil soudu za kolaboraci
Hugo Vavrečka alias Děd Vševěd s vnuky Václavem a Ivanem M. Havlovými (první polovina 40. let) Foto: Foto: (c) rodinný archiv Ivana M. Havla / Knihovna Václava Havla
4
Týdeník

Erika Zlamalová

Historička Jana Wohlmuth Markupová se rodu Havlů věnuje dlouhodobě. Před pěti lety vydala monografii Ivan M. Havel: Od Puzuka k Sakatekovi (1938–1989), letos k ní přibyl její nejnovější titul Soukromá válka Huga Vavrečky (Karolinum, 2022). Knize, v níž popisuje mikrohistorii závěrečného období života pozoruhodné osobnosti z prostředí prvorepublikových elit, novináře, diplomata, byznysmena, ředitele Baťova koncernu a dědečka bratří Havlů, je věnován tento rozhovor. Řeč byla také o poválečném období, kdy Hugo Vavrečka čelil soudu za kolaboraci.

Vaše kniha je vymezena lety 1945 až 1952, proč jste se ve svém bádání zaměřila právě na toto období Vavrečkova života?

Těch důvodů bylo několik. Jednak se tomuto období u Vavrečky málokdo věnuje, pravděpodobně proto, že jde o období nejproblematičtější. Byť jde jen o sedm let, tak se během nich událo víc kotrmelců, než kolik jich je spojeno z předchozími dlouhými pětašedesáti lety Vavrečkova života. Mělo to být tedy takové zaplnění bílého místa, jak se říká. Druhý důvod je, že se primárně zaměřuji na soudobé dějiny, to znamená na dějiny, které jsou pro nás ještě pořád nějak živé, stále žijí lidé, kteří si jejich počátek pamatují. Třetí důvod je ten, že jsem psala o Ivanu M. Havlovi, který se narodil v roce 1938 a který si období let 19451952 již dobře pamatoval. Na dědečka často vzpomínal, díky čemuž jsem měla „pozdního“ Vavrečku zprostředkovaného skrze něj. Především mě ale na tomto období lákalo to, že v něm byl Vavrečka poprvé konfrontován s problémy, na které se těžko hledají nějaké jednoduché a jednoznačné odpovědi.

Hugo Vavrečka se narodil v roce 1880 ve Slezské Ostravě, jeho otec byl zaměstnán na dole jako vážný, matka byla v domácnosti. Pocházel tedy z hornicko-dělnického prostředí, vy ovšem uvádíte, že jeho rodinné zázemí je hodné pozornosti, proč?

Právě nejednoznačnost prostředí, do kterého se narodil, mohla totiž do jisté míry předznamenat životní cesty, kterými se vydal. Jeho otec pracoval v hornickém prostředí, ale byl účasten života římskokatolické církve, sám aktivně působil v různých spolcích, zajímal se o českou literaturu, jejíž čtení se snažil všemožně podporovat, což s sebou přináší téma českého vlastenectví. Zároveň se narodil do prostoru, který nebyl jazykově homogenní. Odmalička byl zvyklý mluvit několika jazyky, mluvili česky, v nářečí, studoval v němčině, za rohem měl polštinu, učil se francouzsky a anglicky. Tento jazykový mix se ale nevylučoval s již zmíněným českým vlastenectvím, což se promítá do celého jeho života, ačkoli v pozdějších dekádách, dojde-li například na výchovu jeho dětí již v období první republiky, se bude stavět k jazyku školní výchovy odlišně.

Kariéra Huga Vavrečky byla rozmanitá, působil jako redaktor Lidových novin, úspěch mu přinesla próza parodující politické poměry František Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa, v diplomatických službách za sebou zanechal také stopu, nicméně vrcholem Vavrečkova kariérního či spíš politického života bylo, že se stal v roce 1938 ministrem propagandy…

Vavrečka byl ministrem propagandy od poloviny září do 1. prosince roku 1938, přičemž v této době toto ministerstvo teprve vznikalo. Vzniklo jako přímá reakce na německé ministerstvo propagandy, které fungovalo s velkým náskokem, prosazovalo samozřejmě úplně jiné zájmy a řídil ho Joseph Goebbels. Vavrečkovo ministerstvo mělo pomoci čelit tlakům, které přicházely z Německa. Pochopitelně bylo ustaveno příliš pozdě, personálně bylo podhodnocené. Vavrečka podle všeho tu funkci nepřijímal s nadšením. Píše se sice, že šlo o jeho politický vrchol, což je formálně pravda. Zároveň to ale byl spíš danajský dar. Jeho působení zde nicméně dávalo smysl. Byl přece zkušený novinář a znal mediální prostředí, za první republiky působil jako diplomat, později zastával post prezidenta Hospodářského ústředí, takže byl neustále propojen i se státní sférou. Pohyboval se v okruhu tehdejších politiků, diplomatů, znal se s Benešem… Zjevně byla ale tahle zkušenost natolik negativní, že to determinovalo jeho vztah k politice jako takové na mnoho let.

Velkou pozornost věnujete etapě, kdy byl ředitelem v Baťových závodech. Kdy se začala psát jeho zlínská historie?

S Tomášem Baťou se Vavrečka seznámil o víc než dvacet let dřív, než se do firmy dostal. Vavrečka Baťovi radil s různými technickými otázkami. Byl to pro něj pozoruhodný případ českého podnikatele, který je český vlastenec, buduje české dílo, které je navíc kvalitní, a zároveň je schopen obstát v mezinárodní konkurenci, což byla pro Vavrečku „top liga“, nejvíc, čeho může český podnikatel dosáhnout. Takže se znali, věděli o sobě, komunikovali spolu. Jeho působení u Bati souviselo i s frustrací z toho, že se mu jako diplomatovi nepodařilo prosadit to, co by si přál. A v té chvíli zároveň stoupala jeho touha být nezávislý na státu, nebýt státním zaměstnancem, který musí držet nějakou státní politiku. Proto v roce 1932 kývl na nabídku Bati stát se jeho obchodním ředitelem, kterou mu Baťa už několikrát předtím dal. Několik měsíců nato však Baťa zahynul při pádu letadla, Vavrečka ale ve Zlíně zůstal. Proč zůstal, to je kapitola sama pro sebe…

Celý rozhovor, kde se probírá poválečné období Huga Vavrečky a obvinění z kolaborace, si můžete přečíst na ECHOPRIME. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.