Bob Dylan tři míle na sever od očistce

Vypořádávat se v článku pro tisk s novou deskou Boba Dylana Rough and Rowdy Ways (Drsné a neurvalé způsoby) je docela ošemetný úkol – zvlášť pro člověka, který trochu hlubší vztah k tvorbě toho velikána (to slovo ve vztahu k úkazu Dylanova formátu zní strašně všedně, ale jiné mě nenapadá) našel až časem.

Míval ho za jednoho z klasiků, s nimiž je dobré být jakžtakž obeznámen a kteří jsou hodni úcty, protože také z jejich písní se rodila hudba těch umělců, jež člověk vnímal jako bližší. Až časem v jeho písních rozpoznal něco až spalujícím způsobem živoucího, jeden z těch skutečně velikých výkonů lidského ducha posledních několika desetiletí, tóny a slova, jež nepatří do historie ve smyslu minulosti, uzavřenosti, ale jsou součástí nějakého vyššího trvalejšího „teď“.

Kdo tenhle objev udělal opožděně, bude těžko dohánět vědomostní náskok pokročilých „dylanologů“, detailně obeznámených s osmatřiceti studiovými alby, k nimž teď přibylo to další, s mnoha a mnoha bootlegy a koncertními záznamy (na nichž ty skladby znějí v rozličně znějících verzích, jež je možné inspirovaně srovnávat a ledacos z toho dovozovat), se všemi těmi texty, k nimž je možné přistupovat také jako k šifrám, z nichž je možné tahat jejich skutečný význam. Tady se dá dělat jediné – snažit se ze své relativní nedotčenosti udělat svého druhu výhodu.

Navíc, aby člověk dokázal plnohodnotně uchopit album Rough and Rowdy Ways, měl by znát o dost víc než Dylana. Měl by znát všechny autory, které písničkář na té desce cituje nebo parafrázuje, Homéra, Shakespeara, Walta Whitmana, Wallace Stevense a mnohé další...

Celý text Ondřeje Štindla si můžete přečíst ve speciálním vydání Týdeníku Echo BEST OF 2020, který najdete na stáncích. Můžete si jej objednat také zde.