Česká vláda není schopná zaujmout jasný postoj k Zelené dohodě

Zelená dohoda je ambiciózní plán EU, díky němuž se má do roku 2050 Evropa stát uhlíkově neutrální. Konkrétní zpracování je ale ukázkovým příkladem toho, jak může dobrou a potřebnou myšlenku téměř zničit příliš ideologické zpracování. A nejhorší, co teď můžeme udělat, je nemít jasný postoj.

Plán, známý také pod původním anglickým označením Green Deal, je smutným důkazem toho, že ti, co chtějí odpovědnou zelenou politiku, která bude mít logiku a bude zahrnovat skutečně smysluplná opatření např. v podobě využití chytrých technologií, jsou nyní bohužel v menšině. Debatu ovládají radikálové a je výzva prosadit i jen jakýkoli umírněný názor.

Ještě horší je pak v Česku říkat „ne, ne, ne“ a v Bruselu vše jen podepisovat a hlasitě podporovat – hlavně, ať k nám dál plynou dotace. Přesně tak se chová naše současná vláda. Pojďme si to celé dát do širšího kontextu.

Vize EU je bohužel nepromyšlená

Věcí, které by se daly Zelené dohodě vytknout, by se dalo najít více. Uvedu zde alespoň některé. Za naprosto chybný považuji přístup ve velmi důležité oblasti energetiky. Přestože v současnosti produkují jaderné elektrárny v Unii polovinu bezemisní elektřiny a šetří tak produkci 700 milionů tun CO2 ročně, v rámci EU bohužel není většinová vůle zahrnout jádro mezi čisté zdroje či alespoň vyzdvihnout jeho pozitivní úlohu v úsilí o výrobu čistší energie. Víc než výmluvná je tak skutečnost, že se v europarlamentu se k mé velké lítosti nepodařilo prosadit pozměňovací návrhy, které uznávají důležitou pozitivní roli jádra při dosažení vytyčených cílů. Nejde spoléhat výlučně jen na obnovitelné zdroje jako jsou vzduch nebo slunce.

Asi každého musí napadnout otázka, jak pokrýt spotřebu energie za situace, kdy nesvítí slunce a nefouká vítr? Energii, kterou by se podařilo vyrobit, by bylo v každém případě třeba ukládat. Jenomže bateriová úložiště s takovou kapacitou, aby pokryla spotřebu celé země v řádu týdnů, nejsou nyní reálná. Pokud chceme opravdu snížit emise CO2, bez jádra to nejspíše opravdu nepůjde.

Žádné dopadové studie

Další a neméně závažný problém je ten, že Komise ani nemá žádné studie proveditelnosti ani dopadové studie. Jak se ukázalo v odpovědi, kterou jsem dostal od EK na svou interpelaci, vypadá to dokonce, že si pan místopředseda Timmermans pod slovy „dopadová studie“ představuje pouze to, jaké dopady budou mít všechna opatření na snižování emisí. Něco takového považuji za naprosto tristní. Bez znalosti proveditelnosti a všech možných dopadů na životy běžných lidí, kteří nebudou mít na elektroauta a ani netušíme o kolik zdražené topení, nemá vůbec smysl pokoušet se realizovat jakýkoli dlouhodobý a ještě k tomu velmi ambiciózní plán.

Dosavadní přístup proto považuji za nepromyšlený a silně ideologický. A je to taky jeden z důvodů, proč opakovaně volám po reformě EU. Tímhle směrem jít prostě nemůžeme, pokud nechceme další exity. EU se v mnoha případech chová jako aktivistická organizace, což je opravdu špatně. Je neskutečná škoda, že za předsedu Komise nebyl zvolen původní Spitzenkandidát Manfred Weber, který proti tomuto také vystupuje.

Skvělý přístup evropského výboru Parlamentu

Velmi jsem uvítal usnesení výboru Poslanecké sněmovny pro evropské záležitosti, který Zelenou dohodu a s ní spojený Investiční plán pro udržitelnou Evropu na jednání, jehož jsem se i osobně zúčastnil, poměrně razantně odmítl. V závěru usnesení se píše, že je nezbytné Zelenou dohodu odmítnout a výrazně přehodnotit jak ji, tak na ni navazující zmíněný Investiční plán. Vše bylo podloženo přesvědčivými argumenty a jasně vysvětleno proč. Nebylo to odmítnutí ekologického smýšlení, byla to velmi konstruktivní kritika konkrétních přemrštěných cílů, které ani nejsou realisticky finančně pokryty.

Důvodem kritického postoje ze strany poslanců bylo především vnímané ohrožení konkurenceschopnosti evropských ekonomik a nedostatek prostředků ve veřejném i soukromém sektoru k uskutečnění tak nákladného projektu, jako je přechod na uhlíkovou neutralitu kontinentu. Další věcí byla skutečnost, že investiční plán má jen vágně zmíněné zdroje pro realizaci svých cílů. A když není realistické finanční pokrytí, nelze považovat za uskutečnitelný ani samotný investiční plán.

Tím ale rozhodně výčet problematických míst nekončí. Poslancům se dále nelíbí např. možnost zavedení vlastních zdrojů rozpočtu EU z nerecyklovatelného odpadu z plastových obalů a z příjmů z dražeb povolenek v rámci systému EU pro obchodování s emisemi či využívání flexibility v pravidlech pro koordinaci fiskálních politik členských států k podpoře investic do klimaticky neutrální ekonomiky. Zmiňují také odmítavé stanovisko k návrhu zavedení tzv. zelených dluhopisů a dalších způsobů, které fakticky ohrožují stabilitu finančního sektoru upřednostňováním „zelených kritérií“ před standardními finančními ukazateli a parametry.

Senát chce dopadové studie

Ani postoj Senátu k dohodě nebyl zdaleka nekritický a ve svém stanovisku vyjádřili několik výhrad. Podobně jako poslanci vytýkali plánu nekonkrétnost jeho sdělení, kvůli čemuž bude možné posoudit jednotlivé iniciativy až po předložení konkrétních návrhů. Vedle toho zpráva uvádí i jednu důležitou věc. Žádá, aby všechny návrhy legislativy spojené se Zelenou dohodou byly vždy doprovázeny vyhodnocením dopadů včetně finančních nákladů, jak na úrovni EU, tak pokud možno i členských států. Dále se také senátoři vyslovili pro zachování technologické neutrality a možnosti členského státu zvolit si vlastní cestu k dosažení žádaných cílů.

V jednání vlády se neustále otáčí o 180 stupňů

Proti celkem jasným vyjádřením obou komor parlamentu stojí postoj české vlády, který je vše, jen ne konzistentní a jasný. Mění se vyloženě jen v závislosti na okolnostech a místu, kde se právě pan premiér nachází. Na prosincovém summitu lídrů zemí unie premiér Andrej Babiš svým podpisem Českou republiku zavázal ke klimatické neutralitě do roku 2050, měl výtky k jaderné energetice, ale to bylo vše. Zbytek přijal bez výhrad. Krátce poté, co Evropu zasáhla pandemie COVID-19, ale nastal obrat o 180 stupňů.

Premiér Babiš najednou začal prohlašovat, že by Evropská unie měla zapomenout na boj se změnami klimatu a zaměřit se místo toho na boj s pandemií. K 22. květnu ale vláda opět vyjádřila podporu Zelené dohodě, když v oficiálním dopise ujistila perem ministra Brabce, ale s vyjádřením za celou Českou republiku, všechny členské země i Evropskou komisi, že podporuje plán EU na razantní snížení emisí – s podmínkou, že je nutné poslat do Česka více dotací, aby šlo provést všechny nutné změny. Při interpelacích poslanců 28. května ji pan premiér ale opět až nevybíravě odmítl s tím, že jej šokuje, že se o ní stále mluví jako o prioritě.

Ví vůbec Andrej Babiš a jeho lidé, jaký postoj k Zelené dohodě chce tedy vláda dlouhodobě zaujmout, nebo dál budeme hrát jen ping pong podle aktuální nálady pana premiéra? Co kdyby se radši začalo s hledáním kompromisů, spojenců pro ně nebo aspoň vyjednáváním nějakých výjimek?