„Báli jsme se strašně. Bud teď vyhrajeme, nebo nás asi zabijou“

PŘÍBĚH SVOBODY

„Báli jsme se strašně. Bud teď vyhrajeme, nebo nás asi zabijou“
"Brali jsme to nepochybně úplně jinak než třeba generace našich rodičů. Uvažovali jsme ve stylu buď, anebo. Buď teď vyhrajeme, nebo nás asi zabijou. A je pravda, že tři čtyři tanky v ulicích Prahy by tehdy stačily k tomu, aby se všichni znečistili až za ušima a bylo po revoluci." Foto: Profimedia.cz/ Radek Dětinský
1
Domov

Daniel Kaiser

Výrazným fenoménem prvních dvou let mezi 17. listopadem a rozpadem Československa byly komise specializované na Státní bezpečnost – první vznikla s cílem vyšetřit surový zásah policie na Národní třídě, druhá o necelý rok později, v prvním Federálním shromáždění vzešlým už ze svobodných voleb. Za první, „studentskou“ komisi přišli do Salonu Týdeníku Echo státní úředník Václav Bartuška, který z ní tehdy vytěžil bestseller Polojasno (230 tisíc prodaných výtisků) a podnikatel a ředitel Libertariánského institutu Roman Kříž. Za druhou, poslaneckou komisi a tak trochu i za tehdejší druhou stranu právník Miroslav Jansta, kooptovaný v prosinci 1989 do Federálního shromáždění za KSČ (později přestoupil do ČSSD).

Dnes víme, jak to dopadlo, a zdá se nám, že jinak to dopadnout nemohlo. Ale jaké jste na začátku stávky měli pocity, báli jste se?

Bartuška: Já jsem patřil do řekněme radikálnější části studentského hnutí, ale současně musím upřímně přiznat, že jsme se báli strašně. Bylo pět měsíců po náměstí Nebeského klidu v Pekingu. Hrozba vojenského zákroku v prvních dnech nepochybně existovala. Bál jsem se, že na nás pošlou tanky. Člověk měl představu, že režim je daleko silnější, než ve skutečnosti byl. Až teprve když jsem před komisí poprvé potkal Jakeše, pochopil jsem, že komunisti už taky nejsou, co bývávali.

Kříž: Brali jsme to nepochybně úplně jinak než třeba generace našich rodičů. Uvažovali jsme ve stylu buď, anebo. Buď teď vyhrajeme, nebo nás asi zabijou. A je pravda, že tři čtyři tanky v ulicích Prahy by tehdy stačily k tomu, aby se všichni znečistili až za ušima a bylo po revoluci.

Pane Bartuško, je v Polojasnu něco, co vám dnes přijde naivní, legrační, neinformované?

Bartuška: Většina toho, co jsme si v té době mysleli, bylo samozřejmě neinformované. Mně bylo 21, leccos z té knížky je úsměvné.

Na jejím konci máte devět variant, sám se kloníte k té, podle níž byl 17. listopad intrikou gorbačovovsky naladěnější části ústředního výboru KSČ. To už si dnes nemyslíte?

Bartuška: Už dávno ne. Tehdy to byla odpověď na otázku, kterou jsem si kladl: Jak to, že se najednou, mezi zářím a prosincem, ve východní Evropě zřítilo několik režimů? S odstupem času jsem přesvědčen, že žádná konspirace nebyla, že režim byl u konce svých schopností. Z ÚV KSČ přišel pražskému vedení strany jasný pokyn: Zabraňte demonstracím v centru města. A jediné, co oni uměli, bylo mlátit nás víc a víc v naději, že jednoho dne na demonstrace přestaneme chodit. Proto se stupňovalo násilí, vždyť na Národní třídě měli obrněné transportéry a červené barety, což sice byli policisté, ale vypadali jako výsadkáři.

A čím si tedy vysvětlujete zápletku s Martinem Šmídem a agentem Zifčákem?

Bartuška: Tehdy byly tuny fám. První týden se říkalo, že na Prahu jedou tanky od Slaného… Ale tohle je ukecaná země, kdyby nějaká konspirace byla, tak se to proflákne, a rozhodně dřív než za třicet let.

Kříž: Je hrozně ošidná představa, že existuje jeden plán, podle kterého společnost jede. Jakkoli se nám to nezdá, i uvnitř KSČ probíhal boj o moc. Ale že by tam byla frakce, která se k moci chtěla dostat vytvořením fámy o Martinu Šmídovi, je krajně nepravděpodobné. Před třiceti lety jsem věřil, že to je komplot, přišlo mi to logické. Mezitím si člověk osahá společnost a zjistí, že ve strukturách bývá totální chaos. Nebyl žádný velký hybatel.

Jansta: Podle mě paradoxně ani po třiceti letech nějaké věci nevíme. A nedozvíme se je, dokud a pokud se neotevřou archivy KGB a CIA.

Poslední otázka k Polojasnu: Vyvozujete tam, že známý únik nahrávky Miloše Jakeše na Červeném Hrádku byla hra StB, která ho chtěla zesměšnit a donutit k odstoupení. To dnes vidíte jak?

Bartuška, Kříž, Jansta: Ten únik šel zevnitř, určitě.

Bartuška: Nahrávka unikla z vícero míst. Soudruzi se tak nepochybně aktivně postarali o to, aby šla ven. Československá televize jeho vystoupení přece natáčela s tím, že se bude vysílat. Ale bylo tak děsivě nepovedené, že se rozhodli ho neodvysílat.

Celý text Salonu, který vznikl před dvěma lety, si můžete přečíst ve speciálu Příběh svobody. Objednejte si jej zde.

Zvláštní vydání o 136 stranách nazvané Příběh svobody obsahuje mimo jiné unikátní protokoly z jednání také Gorbačov–Jakeš (duben 1989) a Gorbačov-Havel (únor 1990) odkrývá pozadí 17. listopadu.

Toto speciální vydání můžete nyní získat pouze za 69 Kč.