Havlovy děti. Mladí do 30 let nevěří státu, bojí se o klima a vlastní bydlení

Mohou pořádat happeningy, připomínat si, co zažili jejich předchůdci 17. listopadu 1989 na Albertově a Národní třídě. Vést rozhovory s pamětníky. Nebo se ptát: Jací jsme? V čem jsme jiní než oni a další generace, které se narodily před námi? Na ten druhý, originálnější styl vsadili studenti vysokých škol, většinou z pražské Univerzity Karlovy v projektu Svobodný listopad. Zadali sociologům z agentury Median, aby se na reprezentativním vzorku zeptali mladých lidí z generace 18 až 30 let, co si myslí o světě a své roli v něm. Je to v českých poměrech první velmi detailní pohled na tuto generaci. Týdeník Echo se před pěti lety pod podobným titulkem pokusil popsat tuto generaci z dostupných dat a průzkumů o ní (viz Havlovy zahálčivé děti si chtějí užívat, č. 22/2014). Ale ty dva pohledy se nedají úplně srovnávat. Tehdy ale působila generace Havlových dětí trochu pasivně a rezignovaně. Ta dnešní je sice velmi nespokojená s tím, jak to v české společnosti vypadá, zároveň ale věří, že věci se dají změnit, a má energii se do toho pustit. „Na svět se sice dívají kritickýma očima, ale většina respondentů zároveň vyjadřuje optimistické vyhlídky. Mladí chtějí být součástí společnosti a většina z nich vidí možnost negativní jevy změnit," říká autorka průzkumu Jarmila Pilecká.

Průzkum je velmi cenný v tom, že si ho studenti o mladých zadali sami. Neodpovídá odtažitě na otázku, jací jsou, ale jací jsme? Není to o nás bez nás. „Mají starost o životní prostředí, zajímá je, odkud pochází informace v médiích, čtyři pětiny z nich považují za důležitou účast ve volbách a oproti svým rodičům jsou tolerantnější k přistěhovalcům. Narodili se po roce 1989 a jde o první generaci, která dospěla ve světě neomezených možností.

Průzkum zjišťoval, jaká je generace, pro kterou naši rodiče a prarodiče vybojovali před třiceti lety svobodu, a v čem se od těch předchozích liší. – Chtěli jsme zjistit, jaká je naše generace doopravdy. Často se o ní mluví v médiích, ve společnosti panují předsudky, které ale možná nejsou úplně pravdivé. Výročí 30 let po sametové revoluci navíc představuje vhodný moment ke zmapování názorů a hodnot celé generace, o které se tolik mluví, ale tak málo ví," charakterizují studenti sami sebe na začátku prezentace svého průzkumu.

A vytahují čtyři hlavní rysy, které průzkum odhalil a v nichž se liší od starších generací. Zaprvé: mnohem méně věří politikům a institucím, ale mají mnohem větší energii, vůli a elán ten stav, který se jim opravdu nelíbí, svým přičiněním změnit. Zadruhé: výrazně vyšší prioritou je pro ně kvalita životního prostředí. Zatřetí: za mnohem větší problém považují těžko dostupné bydlení a naopak se téměř vůbec nebojí toho, že by přišli o práci a nedokázali si snadno najít jinou. Začtvrté: za výrazně vyšší hodnotu považují otevřenou Evropu a jsou výrazně vstřícnější k přistěhovalcům než starší generace. Všechny ty rysy souvisejí nejen s věkem, k němuž přirozeně patří víc elánu, odvahy a odhodlání věci měnit, ale také s atmosférou doby, v níž prožili posledních deset let od finanční krize roku 2008, které je formovaly. Ještě silnější vliv mělo těch posledních pět let, kdy Česko prožívalo éru rekordní prosperity. Kdy ale zároveň ceny domů a bytů především v Praze, Brně a některých dalších velkých městech vystoupaly na úroveň, kde jsou pro mladé lidi nedostupné. A kdy naopak v rekordní prosperitě slyšeli, že „nejsou lidi“. Platy prudce stoupaly a pracovní nabídky se jen hrnuly. Evropa zároveň procházela od roku 2015 ostrou migrační krizí, jež vyvolala diskuse o tom, je-li současný systém otevřených hranic v rámci schengenského prostoru vůbec udržitelný, a na mnoha místech se znovu přinejmenším dočasně objevily hraniční kontroly. To byl pro mladé, kterým bylo ve chvíli, kdy země vstupovala do Evropské unie a začalo se cestovat bez dokladů, mezi třemi a šestnácti lety, úplně nový fenomén.

Nejsilnější nedůvěra ve stát ze všech generací

Havlovy děti jsou velmi silně nespokojeny se současnou politickou situací. Jsou nesrovnatelně kritičtější než lidé ze starších generací. České scéně dominující duo premiér Andrej Babiš a prezident Miloš Zeman jsou pro ně silně nedůvěryhodné figury. Symboly té nedůvěry, kterou mají ke všem veřejným institucím. Neukazuje to jen současný průzkum Medianu pro Svobodný listopad. Dlouhodobě je z dat řady agentur vidět, že úplně nejslabší podporu a nejvíc odpůrců má Andrej Babiš právě v nejmladší generaci Havlových dětí. Při posledních prezidentských volbám měl u této generace nejméně voličů Miloš Zeman.

Aktuální průzkum pro Svobodný listopad ukazuje, že Havlovy děti jsou nejen kritičtější než starší Češi, ale i výrazně kritičtější než jejich vrstevníci z ostatních zemí Evropy. Na otázku, jestli se dá většině ústavních činitelů v Česku věřit, odpovědělo Ano jen 15 procent Havlových dětí. Naopak 57 procent tvrdí, že se jim věřit nedá. Zbývajících 37 procent nemá jasný názor. Když stejnou otázku o tři roky dříve dostali všichni Češi bez ohledu na věk, důvěřovalo 16 procent a důvěru nemělo 49 procent. Mezi vrstevníky Havlových dětí v Evropě v průměru ústavním činitelům věřilo 21 procent a nevěřilo 48 procent z nich.

Podobná skepse je vidět u názoru na politiku. S jejím současným stavem je spokojeno jen 10 procent Havlových dětí a vysloveně nespokojeno 66 procent. Když dávalo letos stejnou otázku všem Čechům od 18 let výš Centrum pro výzkum veřejného mínění, byla skepse výrazně slabší. Spokojeno bylo 23 procent, nespokojeno 39 procent.

Zajímavé je, jak silný mají Havlovy děti zájem politiku měnit. Aspoň to o sobě tvrdí. V řadě evropských zemí, Českou republiku nevyjímaje, nepatří nejmladší generace k těm, které mají nejvyšší účast u voleb. Teď ale v průzkumu pro Svobodný listopad 81 procent považuje za důležité jít volit. O opaku je přesvědčeno jen 6 procent. Průzkum zkoumal celou generaci Havlových dětí bez ohledu na vzdělání. Zdaleka nejen angažované studenty.

Velmi zajímavá a vypovídající je pasáž, kterou sociologové z Medianu označili jako životní jistoty. Ptali se Havlových dětí na to, čeho se v této chvíli nejvíc obávají. Ukazuje se, že mladí necítí většinou úzkost z toho, jak by si poradili, kdyby se dostali do vážné životní situace. Osmdesát šest procent z nich odpovídá na otázku, jestli mají kolem sebe někoho, na koho by se mohli v případě potíží obrátit, že ho skutečně mají. To je velmi důležitý pocit. Vědomí zázemí, které člověku dává odvahu, chuť riskovat a měnit věci. Nebojí se toho. Když to nevyjde, ví, že nekončí svět a nablízku je někdo, kdo mu pomůže. To do značné míry vyvrací často popisovaný generační pocit, jak se mladí cítí úzkostní a osamělí.

Přízrak ekologické katastrofy

Jestli se Havlovy děti něčeho skutečně bojí, je to nějaká ekologická katastrofa. S tím, že přijde, souhlasí nebo spíš souhlasí 68 procent z nich. Pouhých osm procent je přesvědčeno o opaku. Tady jistě hraje obrovskou roli atmosféra doby. Především v posledních čtyřech letech od skandálu VW Gate, kdy německá automobilka podváděla s emisemi oxidů dusíku v Americe a tím začala éra tažení od spalovacích motorů k elektromobilům, je ekologická hrozba vydávána za největší ohrožení planety. „Nemyslím si, že by mladí lidé podporovali nějaké extrémy, jako když se před časem objevily nápady měřit profesorům uhlíkovou stopu, když třeba letí na konferenci do Frankfurtu. Mezi mladými si všímám spíš jakéhosi uvědomění, že takhle to úplně dál jít nemůže. Že každý by se měl za sebe nějak snažit, aby jeho život byl vůči přírodě zodpovědnější,“ říká Michal Zima, šéf iniciativy Svobodný listopad a prezident Studentské komory Rady vysokých škol, student Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

Na otázku, co jeho samotného v průzkumu nejvíc překvapilo, co on sám o svých vrstevnících tak úplně nevěděl, odpovídá, že krize bydlení. „Vím, že je to vážné téma v Praze a Brně. Netušil jsem ale, že to za velký problém bude považovat 55 procent všech mladých lidí napříč Českem,“ říká Zima. Právě tolik jich vidí byt jako nedostupný. Nikoli jen koupi, ale i pronájem. O opaku je přesvědčeno jen 31 procent Havlových dětí. Jsou to ti, kdo dospívali za prudce stoupajících cen nemovitostí.

A ty rostou proto, že Praha a další velká města nejsou schopny stavět nové byty, a to kvůli neprostupné státní byrokracii, jejíž vinou získání stavebních povolení trvá podle studie Světové banky Doing Business téměř nejdéle z celé Evropy. Starší lidé nějak bydlí. Tím, kdo byty shání a má při tom velký problém, jsou právě mladí lidé. Na studiích nebo na začátku kariéry.

Formativní roky

Úplně opačně vnímají práci. Je to generace, která vyrostla bez stresu z nezaměstnanosti a hledání místa. Generace formovaná tím, že „nejsou lidi“, zajímavé práce je dost a dá se vybírat. Jsou to lidé zažívající start v jedné z nejdelších a nejsilnějších prosperit v historii České republiky, kdy máme nejnižší nezaměstnanost z celé Evropské unie. Není to tak dávno, kdy lidé považovali za největší stres a zátěž v životě hned po ztrátě blízkého člověka ztrátu práce a s tím spojenou úzkost, jestli najdou jinou. V tom stresu se spojovala existenční úzkost, z čeho bude člověk žít a živit rodinu, s tím, že si připadal neúspěšný, když přece nemůže najít práci.

Havlovy děti vnímají práci jako jistotu. Jen čtyři procenta z nich se vážně obávají, že pokud by ztratily současnou práci, měly by problém najít si jinou. Lehké obavy má dalších 11 procent z nich. Šedesát sedm procent z nich je přesvědčeno, že by nebyl vůbec žádný problém najít si velmi rychle jinou.

Vztah k bydlení a k práci je odlišuje od starších generací. Ukazuje také, jak si politici Havlových dětí vůbec nehledí jako voličů a nesnaží se získat jejich hlasy. O krizi bydlení a prudkém růstu cen nemovitostí se všude mluví roky. Bydlení v České republice je nejméně dostupné z celé Evropy. Na pořízení průměrného bytu o rozloze 70 metrů čtverečních je potřeba víc než dvanáct průměrných ročních platů. Ve většině zemí Evropské unie je to zhruba polovina. Nájmy v Praze už jsou vyšší než v Bruselu, Lyonu nebo Hamburku a Berlíně, přestože platy jsou tady výrazně nižší. Diagnóza, proč to tak je, je jasná roky. Proto se už o příčinách nedostupného bydlení ani moc nevede veřejná debata. Ceny žene nahoru neschopnost státu rychle a snadno vyřídit stavební povolení. Proto se v Praze staví výrazně méně bytů než v jiných metropolích. Andrej Babiš slíbil nový stavební zákon, který stavby usnadní. Zatím stále neprošel ani vládou. O parlamentu nemluvě.

Jistota, že je snadné najít zajímavou práci a je možné si vybírat, velmi pravděpodobně souvisí s tím, že Havlovy dětí věří, že mají schopnost svět kolem sebe měnit. Dává jim chuť riskovat a zkoušet nové věci. Na druhé straně to může souviset s tím, že nemají moc touhu odejít za zkušeností do zahraniční. Přestože v průzkumu zdůrazňují, jak je pro ně otevřená Evropa důležitá, k odchodu za delší zkušeností je to neláká. „Vůbec není samozřejmé, že každý student odjíždí v rámci programu Evropské unie Erasmus za zkušeností na zahraniční univerzitu. Přestože je to mimořádně snadné. V zásadě všechno jim vyřídí škola. Na studijních odděleních mají kompletní přehled nabídek. Stačí se jen sebrat a jet," říká Michal Zima. Neumí prý přesně vysvětlit, proč se spoustě lidí nikam jet nechce. Mnozí z nich už při studiích pracují a nechce se jim místo opouštět. Zároveň zdůrazňuje, že vůbec není samozřejmost, že všichni z generace Havlových dětí vládnou plynnou angličtinou a dalšími jazyky. Představa, že každý pod třicet, kdo už se narodil ve svobodných poměrech, je zároveň schopen domluvit se a postarat se o sebe kdekoli v Evropě, je zjevně naivní.

Obrázek, který dokázal dát Svobodný listopad s Medianem dohromady, potvrzuje to, co se dá přečíst z priorit a hodnot starších ročníků. Velmi se podle věku rozcházejí. Máme založeno na generační konflikt.