1 Kauza Özil

Aféra Özil: promeškaná příležitost myslet

Témata:

Aféra kolem Mesuta Özila, bývalého člena německé fotbalové reprezentace, zajela v Německu do předvídatelných kolejí. Özil operuje rasismem fanoušků, novináři a politici z levé části spektra lkají v duchu „co to vypovídá o nás Němcích“. Turecký prezident Erdogan, který má na politické divadlo skutečný talent, oznámil světu, že si s Özilem telefonoval a že „líbá jeho oči“. Dojemná romance za časů (twitterové) cholery. Ani sám veliký Borat by to nedokázal vymyslet lépe.

Potíž s těmito rituály je ta, že nevedou nikam a nic nového neříkají. Německá levice si namalovala obří transparent „Němci jsou strašní rasisti“ už někdy po válce a od té doby si jej předává z otce na syna (uráží-li slova otec a syn někoho, může dosadit jiný, aktuálně módní gender). Jelikož je vytahován při každé příležitosti, za ta léta se notně ošoupal a začíná vykazovat povážlivé trhliny. Kauza Özil v něm vyrobila trhlinu další. Její tvar nápadně připomíná knírek jistého autoritářského prezidenta, ke kterému se potrefený fotbalista tak hrdě hlásí.

Hlasitý antirasismus je v Německu důležitým bobříkem na cestě kariérního intelektuála. Bez jeho získání je přístup k různým grantům, cenám a jiným společenským vavřínům notně ztížen, ne-li nemožný. Kdo se vůči němu otevřeně proviní, jako třeba Thilo Sarrazin, má velký problém. Vrchol tohoto intelektuálního trendu však již nastal a pominul; nyní vidíme spíše dozvuky dané setrvačností, respektive ústupový boj. Spolková republika Německo se v době poválečné pustila do velmi vážně míněného pokusu vypořádat se s minulostí a vychovat novou generaci k otevřenosti vůči zbytku světa. Ale SRN je přece jen demokratický stát, a nemůže proto uplatňovat severokorejské edukační metody typu „gulag a olovo“; tím pádem měla účinnost celé převýchovné kampaně svoje meze a nikdy nezasáhla úplně celou populaci, a to ani v časech, kdy jí bylo ochotno naslouchat maximum lidí.

S rostoucím podílem neněmeckého obyvatelstva pak rodilí Němci postupně zjistili, že jiné národy mají ve věcech tribalismu, kulturní uzavřenosti a komplexu nadřazenosti vůči ostatním zcela jinou výchovu a zcela jiné žebříčky hodnot. Toto zjištění, občas získané doslova na vlastní kůži, má svoje následky. Čím více potkáváte někde v Bielefeldu sebevědomých tureckých nacionalistů, tím pravděpodobněji vznikne nějaká forma reaktivního národovectví i u vás – ať už vás ve škole učili cokoliv a ať vaše původní záměry byly sebeušlechtilejší; a to jsou přitom turečtí nacionalisté ještě dětským čajíčkem proti, dejme tomu, salafistickému hnutí, které poslední dobou získalo v Německu tisíce dobře viditelných přívrženců, nebo proti fanouškům afghánského Talibanu.

Povaha teritoriálních konfliktů je stále ta samá, i když nejsou vždy vedeny mečem. Stává-li se například nějaká čtvrť pozvolna exklávou erdoganovského Turecka (a tím nemyslím jen jazyk a etnikum, ale i sítě různých společenských a silových institucí řízených z Ankary), přestává fakticky úměrně tomu být součástí merkelovského Německa. Takové zákonitosti nelze zrušit dekretem shůry, maximálně o nich lze nějakou dobu nemluvit, pak stejně vyhřeznou. To je ta fáze, ve které se právě nacházíme, a na vyhřezávání čehokoliv odkudkoliv nebývá pěkný pohled.

Ale zpátky k aféře Özil. Skutečný problém ani zdaleka nespočívá v tom, že část německých fotbalových fandů je dost duševně jednoduchá na to, aby mu po internetu posílala sprosté vzkazy o lásce ke kozám a jiným čtyřnožcům. Takoví lidé budou existovat vždycky a vždycky budou svými projevy nápadní, stejně jako je nápadný sanktusák sedící s lahví rozpité okeny na hlavním korze maloměsta. Z existence takových osob ale nelze usuzovat na to, že celé město má s pitím okeny nějaký fatální problém. (Dobře se nad nimi
pohoršuje, to zase ano.)

Skutečný problém v aféře Özil, aspoň tak, jak jej vidím já, nepojmenovává skoro nikdo, ani nalevo, ani napravo. Opoziční AfD označila Özila za příklad „selhavší integrace“. Není ale náhodou problém v samotném pojmu „integrace“? To je slovo, kterým se operuje v jednom kuse. Pokud by člověk bral vážně noviny a vyjádření politiků, má integrace být záchranou v těžkých časech, odpovědí na problémy vyvolané migrační krizí; ty mladíky ze člunů, jakož i druhou, třetí a pomalu i čtvrtou generaci dřívějších gastarbeitrů je třeba integrovat. Působí to jako zaklínadlo, živá voda, která v pohádkách zachrání kralevice před špatným koncem.

Co to ale vlastně znamená?

Nejjednodušší definice, kterou jsem viděl, je ta, že integrovaná osoba je někdo, kdo se uživí sám, nepředstavuje zátěž pro sociální systém a ideálně by se snad měl i domluvit místním úředním jazykem. To je ve skutečnosti velmi nízko položená laťka. Fakt, že její překonání považujeme dnes u migrantů z rozvojového světa za úspěch, a nikoliv za samozřejmost, je spíš ilustrací špatného stavu věcí než co jiného.
Ale budiž, výkon se cení. Mesut Özil skutečně není klientem sociální péče a dotáhl to ve své fotbalové kariéře daleko. I německy se domluví plynně, a dokonce má pouze německé občanství, nikoliv dvojí pas.

Problém je v tom, že podobně integrovaných lidí jsme kdysi v Československu měli plné Sudety – a tahle jejich takzvaná integrace se nám spíš vymstila. Jejich znalosti češtiny a místních poměrů naopak později ráda využívala okupační správa. Tahle zkušenost Němcům chybí, proto možná podceňují vážnost situace. (Také proto, že nemají Turecko s jeho druhou největší armádou NATO přímo za humny.)

Kauza Özil se mi jeví jako promeškaná příležitost myslet. Otázek k řešení, nebo aspoň vážné diskusi (některé možná řešení nemají) by byla spousta. Do jaké míry je integrace části turecko-německé komunity jen fikcí zakrývající vážnou krizi loajality? Jakými způsoby proniká Erdoganův režim mezi mladé etnické Turky v cizích zemích? Jak si mezi nimi získává popularitu? Omezuje se na ideové působení, nebo rekrutuje i potenciální bojovníky? Jaká rizika hrozí osobám, které se na Erdoganově programu nechtějí podílet, případně jejich příbuzným v Turecku? Jaký druh formálních a neformálních institucí řízených tureckou vládou vykonává v tureckých komunitách vliv či přímo kontrolu nad jednotlivci? Dokázaly se některé z nich infiltrovat do německých státních struktur nebo politických stran? (Skoro určitě.) A hlavně: kde se nacházejí „červené linie“, které Německo už nemůže tolerovat, a jakými způsoby si tyhle „červené linie“ hodlá bránit?

Toto jsou otázky, které bych chtěl slyšet rozebírat politiky a novináře, kancléřkou počínaje. Tohle by totiž Němci (i Turci) měli právo vědět, pro jejich budoucnost je to podstatné. Bohužel jsou takové otázky obtížné, nepříjemné a některé možná i nebezpečné. Rozhodně je snazší se pohoršovat nad vulgárními tweety odněkud z hospody páté cenové.

Z nového čísla Past low cost země. Proč prodáváme do světa své věci stále levněji

Echo týdne: Čína, Polsko a pošta ● Kauza: Hypotéka, u které pořád rostou splátky ● Komentář: Měsíc, kdy do Česka přišla krize ● Rozhovor: Klademe silnější národní akcent ● Recenze: Měsíc, kdy do Česka přišla krize

Kdo řídí Gretu Lidé tvořící zázemí malé aktivistky
Pěvec z vůle bohů, zejména Múz Řekni mi, co si myslíš o Karlu Gottovi, a já ti řeknu, kdo jsi

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.