Jsme tu za zavřenými dveřmi. Řeči o soudcokracii jsou falešné, říká Rychetský

Čtyři měsíce od prvního pokusu o získání důvěry ve sněmovně nemá premiér v demisi Andrej Babiš pořád ještě ani druhé jmenování, prezident Miloš Zeman ho pouze pověřil jednáním o vládě. Právník Jan Kysela už se nechal slyšet, že máme nakročeno k latentnímu ústavnímu puči. Kde se dnes ústavně vzato nalézáme? Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský upozorňuje, že jeho soud tu nemá k dispozici žádný precedentní nález. A že aby konstatoval právo, musel by ho o to nejprve někdo požádat.

Fakt, že vládne vláda čtvrtý měsíc bez důvěry, je ještě na půdě ústavy, nebo už se prezident a premiér ocitají mimo ni?

Celá koncepce české ústavy je postavena převážně na principu parlamentní formy vlády. Tedy jediným zdrojem legitimity vlády je Poslanecká sněmovna, která jí vysloví důvěru. Současně ovšem nemůžeme přehlédnout, že ústava předepisuje do Poslanecké sněmovny poměrný volební systém. Ten je charakteristický tím, že v parlamentu vytváří poměrně pestrou politickou skladbu. Zatřetí v ústavě nalezneme větu, že vláda rozhoduje ve sboru. Z těchto tří základních atributů vyplývá, že ústavodárce věděl a předpokládal, že po každých volbách bude nutné sestavovat koalici, že vláda jedné strany definitivně skončila pádem minulého režimu. A sestavování většinové koalice není ani ve velmi ustálených demokraciích jednoduché, jak vidíme po celé Evropě, a málokdy se jej podaří vyřešit v řádu týdnů. To, že dnes máme víc než čtyři měsíce od voleb, máme za sebou jednu vládu, které nebyla důvěra vyslovena, a stojíme před druhým pokusem, se mně z časového hlediska do této chvíle nejeví nějak zvlášť alarmující. Navíc ústava sama předpokládá dokonce tři pokusy o sestavení vlády, to znamená, že ústavodárci si byli vědomi toho, že nebude jednoduché vytvářet většinovou vládní koalici.

To, co jste řekl, ale prezidenta ještě nevyviňuje. Ano, má v ruce tři pokusy o sestavení vlády, ale my jsme v situaci, že po tom neúspěšném prvním žádný druhý pokus ústavně viděno ještě ani nezačal. Prezident premiéra Babiše zatím jen pověřil jednáním.

To jsme zase v situaci, která nepředstavuje žádné novum. Už Václav Havel nastolil jistou zvláštnost, že nejmenoval předsedu vlády, jak předpokládá ústava, a místo toho použil institut, který v naší ústavě vůbec není, který se ale, jak se zdá, mezitím stal už ústavní zvyklostí, to znamená pověřit někoho jednáním o vládě. Ten pověřený člověk vůbec nemusel být příštím předsedou vlády. Stejný model převzal Václav Klaus a řídí se jím i Miloš Zeman. U všech tří je to evidentně motivováno tím, že chtějí mít vliv na personální složení vlády. Že tedy s potenciálním premiérem ještě předtím, než ho skutečně jmenují, vyjednávají o jednotlivých ministrech. 

Není taková ústavní zvyklost, která vede k větším prostojům, proti duchu ústavy?

Tady bychom ducha ústavy těžko hledali. Prezident při vzniku vlády hraje pouze roli takového jakéhosi nástroje k realizaci vůle předsedy vlády. To je role, která se zatím žádnému z našich tří dosavadních prezidentů nelíbila, a proto ji takhle modifikovali. Myslím si, že touto modifikací ústavu neporušili. Ale vy stále směřujete k témuž. Samozřejmě že princip sněmovny jako jediného zdroje legitimity vyžaduje, aby vláda měla důvěru, a v žádném případě není možné vládnout bez důvěry dobu delší než nezbytně nutnou. Posuzování délky tohoto vyjednávání o vládě nelze sešněrovat podle platné ústavy žádnou lhůtou.

Jak se určí, co je ještě doba nezbytně nutná?

Ústavní soud ve svých judikátech mnohokrát vyslovil základní ústavní princip: pokud ústava někomu svěřuje pravomoc, to znamená současně povinnost, a nestanoví lhůtu, nedává mu prostor pro diskreci, nýbrž požaduje, aby to rozhodnutí přijal bez zbytečného odkladu. Jestli odklad není zbytečný, nebo už je zbytečný, je věc posuzování každé konkrétní kauzy, která se k nám může dostat, a nelze předem šmahem říci, že v daném případě už nastala protiústavní situace. Pokud si pamatuji, v jednom případě jsme to vyslovili, to byl nález k Lisabonu. Václav Klaus po řadu let odmítal svým ratifikačním podpisem uzavřít přistoupení republiky k Evropské sociální chartě a ke Statutu Mezinárodního trestního tribunálu. Jakmile Ústavní soud řekl, že to je protiústavní, prezident KIaus neprodleně podepsal.

Jak by se muselo dojít k tomu, aby Ústavní soud prezidentovi a premiérovi řekl: Už jste příliš mnoho času strávili prací, která nemá výsledky?

Podívejte se – Ústavní soud má gigantické pravomoci, a zejména prezidenta Klause to dlouho velmi dráždilo. Připouštím, že český Ústavní soud je spolu s německým Ústavním soudem v Evropě nejsilnější. Nicméně řeči o třetí komoře, o soudcokracii jsou falešné, protože byť má Ústavní soud gigantické pravomoci, někdo k nám musí otevřít dveře. Pro nás jsou ty dveře zavřené, Ústavní soud nemůže nic činit spontánně. Žádnou svou kompetenci nemá právo začít z vlastní iniciativy naplňovat. Musí se na něj obrátit aktivně legitimovaný subjekt. A protože v té rovině, o níž hovoříme, se tak dosud nestalo a my nemáme precedent pro řešení současné situace, necítím se oprávněn ventilovat přes média návod, jak se k nám může kdo a jakým způsobem dostat. 

A je ještě jiná instituce kromě parlamentu, která by dveře k vám mohla otevřít?

Teoreticky mají možnost vyvolat kompetenční spor mezi vrcholnými ústavními institucemi obě komory parlamentu, prezident a vláda. 

A že by se do české ústavy doplnil ten německý prvek – stará vláda vládne, dokud ta nová nemá důvěru –, to by  nepomohlo?

Je to další posílení kancléřského modelu. Připouštím, že by to mohlo zjednodušit naši situaci pro futuro. Ale v této turbulentní době, kdy se ve sněmovně objevuje celá řada návrhů na změnu ústavy, nedostatečně projednaných, nezkonzultovaných s akademickou obcí, natož s veřejností, se skutečně obávám jakéhokoli zásahu do ústavy. Ústavu máme dobrou. Špatná je konkrétní politická situace, nedostatečná vůle ke kompromisům, přitom kompromisy jsou základem každé politiky, nedostatečná vůle k tomu, aby ústavní činitelé skutečně cítili odpovědnost ke státu a plnili svou základní ústavní povinnost. V tom nám ústava nepomůže.

Stejně mi chování dnešních ústavních činitelů připadá jako sešup. Havel a Klaus sice taky rádi jenom pověřovali, pak ale jednali bez delších prodlev. 

Ale oni měli přece jen jednodušší situaci, protože kromě komunistů a krátké existence skutečně extremistické strany pana Sládka mohli pracovat s klasickým politickým uspořádáním. Tato situace už není. Příčinou dnešních prostojů při vzniku vlády je výsledek voleb. Do sněmovny se v nezanedbatelném objemu dostaly subjekty, které se od počátku profilovaly jako antisystémové, které dosavadní ústavní pořádek a dosavadní formy vlády považují za odsouzeníhodné. Ať už jde o jeden subjekt extremistický, nebo o druhý subjekt přinejmenším nečitelný.

To první jsou komunisté a to druhé Okamura?

Ne, to je první je Okamura a to druhé Piráti. U Pirátů se mi zdá, že jsou zatím v prenatálním stavu a vůbec ještě nejsou schopni vyprodukovat ucelenou představu o politickém systému. Komunistům vzestup těchto antisystémových stran naopak nahrává. Komunisté utrpěli největší porážku ve své dosavadní historii a najednou poprvé od vzniku České republiky jsou bráni zcela vážně jako partner při vytváření vlády. Skutečně hledejme příčinu dnešní situace jinde než v osobách. Vezměte si, že Belgie, Německo a další státy v našem prostoru prožívají analogické potíže. To nesouvisí s konkrétními jmény, ale s celkovou krizí euroatlantické civilizace. V očích velké části veřejnosti v rámci celého našeho prostoru postupně ztrácí dosavadní způsob vládnutí většinovou důvěru.

Kdo přesně tu důvěru ztratil, zastupitelská demokracie?

Základní principy demokratického právního státu jsou jak u nás, tak i na západ a na východ od nás ohroženy tím, že dosavadní politická reprezentace začíná ztrácet většinovou důvěru. Musíme si klást otázku, proč tomu tak je. Podle mě proto, že tento model vládnutí vznikl v 19. století, kdy politické strany byly masové, byly jednoznačně strukturované, každá měla svůj jasný elektorát. Agrárníci venkov, křesťanské strany věřící, sociální demokraté zaměstnance, živnostenské strany živnostníky. Toto klasické dělení vlastně z přelomu 19. a 20. století už vůbec neplatí. 

Ale to už přece u nás neplatilo ani v 90. letech, která oproti dnešku ještě politicky fungovala.

V 90. letech se tuto tradiční historickou roli snažily hrát jak KDU-ČSL, tak sociální demokracie. Absenci tradiční pravice, která byla, jak známo, po roce 1945 prakticky eliminována z veřejného života, tenkrát velmi plnohodnotně dokázala nahradit ODS. A i tak marginální proudy, jako je liberální, který u nás na rozdíl od Británie nebo Německa nikdy neměl tradici, jistou dobu úspěšně hrála ODA a Unie svobody. Jenže se ukazuje, že toto klasické rozdělení je historický archaismus. Neoslovuje voliče, zejména ty, kteří žijí v jakémsi strachu a sociální úzkosti. 

Už vidíte obrysy toho, čím bude tato tradiční zastupitelská demokracie nahrazena?

Nepochybně by měla být resuscitována, nahrazena nějakou svou modernější verzí. Ale ač nejsem prognostik, obávám se, že spíš bude nahrazena nějakou formou autokracie. Že ten zoufalý a bezradný volič, který má pocit, že ho nikdo nereprezentuje, se spíš bude přiklánět k extremistickým politickým subjektům postaveným na antidemokratických principech, xenofobii nebo jiných extremismech. Když to chcete slyšet: samozřejmě že se podivuji nad tím, jak velké sympatie projevuje dnešní hlava státu k SPD, která podle projevů některých jejích představitelů, hlavně na sociálních sítích, představuje nejen nestátotvorný, ale dokonce státoborný element.

Víc než komunisti?

Nepochybně. Komunistům zůstal z jejich ideologie jenom název. Jinak oni se v současném systému zabydleli, vyhovuje jim, vůbec neusilují o jeho násilné zbourání, naopak v něm chtějí získat co nejvýhodnější postavení. To není revoluční strana.  Zatímco u pana Okamury jsou skutečně státoborné impulzy. Slogany jako přímá demokracie, přímá volitelnost a přímá odvolatelnost představitelů státu jsou doslova státoborné. V praxi jsou nerealizovatelné, ale mohou vést k autokratickému, nedemokratickému systému vládnutí. 

Jaké máte vy osobně vztahy s prezidentem Zemanem?

Velmi stručně: do té doby, kdy bylo třeba obsadit Ústavní soud, jsem považoval komunikaci s prezidentem republiky za nezbytnou, protože stav neobsazenosti ÚS v poslední fázi prezidentování Václava Klause byl naprosto neúnosný. Od chvíle, kdy byl Ústavní soud plně obsazen, což se stalo asi před třemi roky, je moje komunikace s Hradem nulová a omezená jen na oficiální příležitosti. Ale je tomu tak proto, že ústavní soudy vždycky žijí v osamění. Nemohou být miláčky ani vlád, ani parlamentů, Ústavní soud je jejich kontrolor, má jim stanovovat hráz, zajistit, aby dodržovaly ústavní bariéru. Nemůžeme se bratříčkovat. 

Ale vy jste se Zemanem byli osobní přátelé.

Ano. 

Je pravda, že když vám prezident Zeman po roce 2013 obnovoval mandát, který jste měl ještě od Václava Klause, dal přitom najevo, že bude kandidovat jenom jednou, a že by vám tedy uklidil cestu, abyste na prezidenta příště – tedy loni – kandidoval vy?

To není pravda. Je pravda, že několikrát prohlásil, že mě považuje za svého nejvhodnějšího nástupce. Na druhou stranu to vždy prohlašoval s vědomím toho, že jsem kandidaturu na prezidenta opakovaně odmítal a dosud odmítám.

Nemáte v sobě prezidentskou ambici?

Ne, absolutně ne.

To, že vás do čela Ústavního soudu jmenoval politicky úplně odlišný Václav Klaus, jsem si vysvětloval srozuměním, že proti němu nebudete kandidovat.

Věděl, že jsem jediný, kdo by ho porazil. A přitom nevěděl, že o to nestojím.

Říkáte, že dnes hrozí nástup autokratů a státoborných hnutí. Podle mě už ten nástup začal, minimálně v osobě premiéra. Řekl byste, že instituce v podobě, jak byly založeny v 90. letech, tomu nástupu nové doby odolávají?

Zatím máme větší míru imunity a rezistence vůči antisystémovým tlakům než Maďarsko, Polsko, nemluvím o jiných zemích. Ale když vidíme, že v podobné situaci jsou Spojené státy – volba prezidenta – nebo Nizozemsko s Wildersem, Německo s AfD atd., tak je zřejmé, že to je celkové postižení systému. Nejsme výjimkou. Jen jsme vůči zemím na Východ více a vůči zemím na Západ méně rezistentní. 

Podle mě je tu rozdíl. V Americe se stávající nádobičky jen pokoušejí naplnit jiným obsahem.

Zatímco u nás rozbít, zrušit Senát, zcela vykastrovat Ústavní soud, jak to v Polsku udělal Kaczyński. Samozřejmě, že ty tendence tu jsou. Nechci předvídat budoucnost, ale opakuji – ten problém je jinde, u bezradného voliče. Když mu nenabídnou lepší alternativu demokraté, tak holt skočí na tu, kterou mu nabízejí extremisté.

Babiš je demokrat? 

Nechtějte ode mě soudy o jiných ústavních činitelích.

Tak mluvme o hnutí ANO. O Pirátech a okamurovcích jste říkal, že jsou do nějaké míry státoborní.

ANO zdá se první a nejlépe pochopilo, jaký je reálný stav ve společnosti a míra nedůvěry k tradičním institucím a politické reprezentaci. A na tom se veze. 

Dokdy zůstanete u Ústavního soudu? Pořád platí, že druhý mandát nechcete dosloužit?

Ano, já jsem ve funkci nechtěl tak dlouho setrvat, ale změnila se situace loni v červnu, když nás zvolili předsednickou zemí Evropské konference ústavních soudů. To je mandát na tři roky, takže pokud mi to můj stav fyzický a psychický umožní, tak v té funkci musím minimálně do konce roku 2020 setrvat.