5 vyvraždění Slavníkovců

Kosmický masakr v Libici nad Cidlinou

Průvodčí řekl, že někdo „stopnul vlak“, takže ten, který měl vyjíždět z hlavního nádraží v 9.06, na něm stál ještě ve tři čtvrtě na deset. Další půlhodinu nabral, než jsme dojeli do Běchovic. Za Klánovicemi jsem se podíval z okna a zrovna jsme jeli kolem čehosi, co bylo před dvěma hodinami lidským tělem a teď jeho zbytky ležely roztahané asi na padesáti metrech kolejí. Něco bylo přikryté, ale ten kus nohy s ponožkou nikoli. Rychle jsem uhnul hlavou, ale už bylo pozdě, už mi v ní zůstal.

Podíval jsem se do vagonu na cestující a byl jsem asi jediný, kdo to viděl, všichni dál hleděli do mobilů nebo jen tak zírali před sebe. Potlačil jsem chuť zvolat, že tam byl přece rozjetý člověk, sedl jsem si a také hleděl před sebe. Přestoupil jsem v Nymburce a za chvíli byl v Libici, na místě prvního historicky známého hromadného masakru v Čechách.

Do Libice nad Cidlinou jsem se vrátil po pár dnech, kdy jsme tam byli na procházce s přáteli. Šli jsme z Poděbrad podél Labe k jeho soutoku s Cidlinou, stále jsme mluvili a něco probírali, mezi jiným také, jak to bylo s těmi Slavníkovci a jejich slavným vyvražděním. A ti, kteří to znali, poučovali ty, kteří o tom věděli snad jen to, že se to stalo toho roku, jenž je obecně známý: 995. Někdo si stačil rychle vygooglovat, že to bylo 28. září, tedy na svatého Václava, a že Kosmas píše, že ten hrozný skutek vykonali „nenávistníci Boha, ničemných otců nejhorší synové“, kteří „jako draví vlci ztekli hradní zdi, muže a ženy do jednoho pobili a sťavše čtyři bratry svatého Vojtěcha se vším potomstvem před samým oltářem, hrad zapálili, ulice krví zkropili, a obtíženi krvavým lupem a krutou kořistí, vesele se vrátili domů“.

Ale, pravil jeden z nás, málo věcí z raných českých dějin prošlo po roce 1989 takovou proměnou jako právě interpretace toho vraždění. Ještě teď si asi spousta lidí myslí, že tady byly dva mocné rody, Přemyslovci a Slavníkovci, a ty si konkurovaly, a tak Přemyslovci sáhli k drastickému, ale vlastně účinnému řešení, prostě je zmasakrovali. A tím tedy došlo jaksi k definitivnímu mači, který vyhráli silnější Přemyslovci, kteří měli přece jenom lepší postavení, protože byli z Prahy, kde zbohatli na trhu s otroky. Takže ten rok 995 je vlastně rokem vzniku českého státu, protože někdo mu šéfovat musel. Takhle to psal Palacký, který, pokud se nepletu, těm Slavníkovcům dal i jméno, podle patriarchy Slavníka, což neznamená, že Slavníkovci, třeba nejslavnější z nich, Vojtěch, věděli, že se jmenují Slavníkovci. Prostě z hlediska vzniku státu bylo nutné konkurenci zdecimovat, a tak vlastně šlo o pokrokový čin. Tak to přijala i marxistická, ale nejen nutně marxistická historiografie.

No jo, řekl jiný zájemce o téma, ale proč se tedy Kosmas tak rozčiloval? – Na to mu zase jiný odpověděl: Zčásti je to literární stylizace, ale závažnější důvod je, že Kosmas kromě toho, že fandil Přemyslovcům, byl také duchovní, takže uctíval svatého Vojtěcha, který byl Slavníkovec. Proto byl samozřejmě rozhořčen na vrahy jeho rodu, z něhož povstal druhý zemský patron, který musel být Kosmovi blízký i svou učeností a taky tím, že byl kosmopolita, stejně jako Kosmas. Jiná věc je, co by Vojtěch, který byl puritán a dalo by se říct moralista, řekl na to, že žije s paní Božetěchou, to by ho asi nepochválil.

Pánové, ozval se jiný hlas, a Kosmas je od kosmopolita? Já vždycky myslel, že je od kosmu… Jako že je z vesmíru, takový kosmonaut. Ale houby, poučil ho jiný, to je od slova kosmatý. To je vlasatý, pačesatý, zarostlý, jako by Kosmas, nebo jako tady Peňás, neopomněl dodat. – A jak to teda je s tím dnešním výkladem, ozval se někdo. Jenže k tomu jsme se už nedostali. Došli jsme do Libice, už se stmívalo a bylo lezavo, tak jsme se co nejrychleji přemístili do hospody Na Růžku. Docela to tam šlo.

Nebylo snad divu, že jsem se do Libice chtěl vrátit v klidu sám, udělat pár obrázků, projít si vesnici a to hradiště, ze kterého nezbylo kromě náznaků valů vůbec nic. Jen na místě paláce a kostela, který byl svého času, v tom 10. století, největší v Čechách, jsou obrysy z archeologického výzkumu, a i jakýsi oltář a kříž a před pomyslnou branou stojí sousoší dvou mladých mužů, kteří jako by z toho kostela vycházeli a dávali se na cestu do světa. Jsou to Vojtěch a jeho mladší bratr Radim, a je trochu podivné, že jsou bosí, protože i když raný středověk v Čechách byl drsný, přece jenom oba byli z velmožského, tedy slavníkovského rodu, řeklo by se příslušníci privilegované elity od dětství a mládí. Takže boty nejspíš měli. Ale sochař Vojtěch Adamec asi tím chtěl vyjádřit jejich poutnictví a to, že oba častěji než doma byli v cizině: kde by asi ty boty měli tím spíš. Vojtěch byl vlastně po většinu svého života exulant, pořád někde na cestách, v mládí na škole v Magdeburgu, pak léta v Římě, a dalo by se říct půlku života na útěku z Čech, kde se sice stal roku 982 druhým pražským biskupem, ale už za čtyři roky je opouštěl, protože to v nich nejspíš nemohl vydržet, a když se v roce přece jen 992 vrátil, bylo to ještě horší. Takže za dva roky už byl zase v římském klášteře, kde se dozvěděl o vyvraždění svých příbuzných 28. září 995 tady na Libici. Není divu, že do Čech už se nevrátil a raději šel mezi pohanské Prusy na mučednickou smrt, která ho potkala 23. dubna 997.

Libice je teď tichá vesnice, kam když se přijede vlakem, přejdete šraňky a pak Husovou ulicí kolem českobratrského kostela na náves, kde je kámen s Husovou bradkou v reliéfu. Tím končí evangelická část a skrz občanskou, tedy přes obecní úřad a kulturní dům, mateřské pódium divadelního spolku Vojan, pokračuje do části katolické, kde je klasicistní kostel sv. Vojtěcha, fara a moderní soška malého Vojtěcha, který na tom místě byl prý biřmován samotným saským biskupem Adalbertem (proto ho většina světa zná pod tím jménem). Vše jsem prošel, ves byla klidná, všude zavřeno, jen před vietnamským krámem postávali dva muži, jeden z nich měl na místě nosu ohromnou bambulatou hmotu čehosi červeného. Opět jsem měl pocit, že jsem měl hledět někam jinam, tak jsem šel obejít kostel, kam jezdí probošt z Poděbrad na dvě mše týdně, a když jsem se vracel, stál tam už jen jeden muž s nosem obvyklého typu. Zeptal jsem se, prosím vás, co to ten pán má s nosem? Muž řekl, ále, to má dlouho, on s tím nechtěl jít na operaci, tak mu to takhle vyrostlo, ale von je hodnej… Hm, řekl jsem moc chytře, asi je lepší takové věci nenechat na poslední chvíli, načež ten muž dopil pivo a řekl: Tady se na to tak nehledí. Já řekl: Tak se nezlobte a šel jsem na obecní úřad, kde je „Pamětní síň Slavníkovské Libice“, kterou mi otevřela ochotná paní z úřadu a chvíli dávala pozor, jestli něco neodnesu, třeba úlomek keramiky tzv. pražského typu, které tam jsou ve vitríně. Nebo něco kostí, zřejmě ale nikoli Slavníkovců, ale domácích zvířat, na kterých hodovali třeba onoho osudného 28. září 995.

Kdy k Libici, bohatému hradišti, kudy vedla nejdůležitější zemská obchodní stezka, po níž právě byli hnáni otroci z východu, přitáhla tlupa ozbrojenců. Podle historiků Jiřího Slámy, Dušana Třeštíka a Josefa Žemličky už dávno nebyli Slavníkovci vážnými konkurenty Přemyslovců. Byli ale bohatí a představovali snadnou kořist. Tehdy, jak píše Třeštík, se česká „lepší společnost“ ocitla v krizi, stát narazil na konkurenci a přestal expandovat, zdroje pohanských otroků došly, bylo nutné jímat i ty pokřtěné. Vojtěch protestuje, pak odejde do Říma, Libice je k mání a nesvede se bránit, přepadneme ji, hrr na ni. „Je to logické“, píše slavný historik v eseji Biskup Vojtěch a vznik střední Evropy z roku 1998 a pokračuje: „Je dokonce pravděpodobné, že podobných krvavých historií se v té nervózní a pohnuté době odehrálo mezi soupeřícími velmožskými rody více a že o libickém vraždění víme jen díky tomu, že šlo o světcovy bratry.“

Heleďte se, řekl někdo, když už jsme seděli v té hospodě, a myslíte, že Libice a Lidice nějak souvisí? – Všichni byli zaražení a nikdo nevěděl, co má říct.

Příběh svobody

99 Kč

Přinášíme speciál k 30 letům svobody

Více info

EchoPrime

od 249 Kč

Vychutnejte si neomezený přístup k prémiovému obsahu určenému pouze předplatitelům, který nemá na českém internetu obdoby

Více info

/
Komentátor

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.