Chci Vltavu ukázat Pražanům. S cizinci se o Chobotnicích z II. patra mluvit nedá, říká lodní kapitán

Chci Vltavu ukázat Pražanům. S cizinci se o Chobotnicích z II. patra mluvit nedá, říká lodní kapitán
Kapitán Štěpán Rusňák. Foto: Jan Zatorsky
Domov

ROZHOVOR

Když v České republice propukla koronavirová nákaza, zmizeli turisté a Češi měli jiné starosti, než se nechat vozit po Vltavě. Do zásadních potíží se tak dostali i vodní přepravci. Každá krize je ale i příležitostí, myslí si ředitel společnosti Presidential Cruises, lodní kapitán s doktorátem z biologie Štěpán Rusňák. Jeho cílem je zaměřit se v nové éře na domácí klientelu a zejména Pražany, kterým chce ukázat zvláštnosti jejich vlastního města. „Po krizi vždy přichází období růstu a z doby rouškové musíme vyjít lépe, než jsme do ní vstoupili. Musíme se z ní poučit,“ říká v rozhovoru pro Echo24.

Výdělky vám během koronavirové krize prý spadly o nějakých 95 procent.

Bylo to zhruba o nějakých 90 až 95 procent. Já se ale na každou takovou situaci snažím pohlížet nejen jako na krizi, ale také jako na příležitost. Je pravda, že klesl počet zahraničních návštěvníků Prahy, ale na druhou stranu to je zcela ideální příležitost znovu představit Prahu a Vltavu návštěvníkům z České republiky a hlavně Pražanům samotným.

Teprve před 99 lety se Vltava stala splavnou pro lodě se strojním pohonem. Příští rok nás tak čeká sté výročí propojení vltavské vodní cesty. Chceme využít situaci a Pražanům ukázat, že výletní lodě představují nedílnou součást historie města a součást jeho rozvoje. Je to i povzbuzení takového lokálního patriotismu. Nejde o to, abychom měli vyšší počet návštěvníků, ale jde i o změnu struktury lidí. Nikdo už nestojí o alkoholovou turistiku, Praha má hodně co nabídnout podstatně náročnější klientele, která vždy vycítí, jaký mají domácí vztah ke svému městu.

A co konkrétně se v tomto směru dá udělat?

Chceme se zaměřit na věci, které jsme v našich výkladech pro zahraniční turisty dříve nemohli řešit. Objevujeme vodní díla staré Prahy nebo Vltavu jako takovou. Bavíme se víc o rybářství. Představujeme návštěvníkům vodní řemesla, vodárenství, mlynářství, odkrýváme podvodní archeologii. Máme asi sedm muzeí, u nichž se dá přirazit z vody a prohlédnout si jejich expozice. Můžeme vysvětlovat i technicky zajímavé záležitosti jako princip protipovodňových zábran. Přistát na neobvyklých ostrovech jako neobydlený ostrůvek u Křížovníků. Můžeme zastavit u různých dílen, zajet na degustaci.

Češi jsou také znalci filmové historie a s cizinci se o Chobotnicích z II. patra nebo o Adéle, která ještě nevečeřela, mluvit nedá. Začali jsme tak pouštět slavné filmové melodie.

V dřívějším rozhovoru s Týdeníkem Echo jste spočítal, že na Vltavě působí celkem 13 provozovatelů, kteří vlastní okolo 80 lodí. Musel někdo z nich kvůli pandemii zavřít?

V tuto chvíli ještě ne. Ale projeví se to před nadcházejí zimou. V lodní dopravě musíte během letního období vydělat na následující rok a kdo v srpnu nemá dostatečné prostředky na udržení provozních nákladů do března příštího roku, nepřežije, zadluží se nebo se dostane do ekonomického nepohodlí. Kdybychom se o tom bavili v dubnu příštího roku, myslím, že by jich bylo o jednu dvě méně a že se výrazně omezí počet lodí. S drobnými podnikateli je tu celkem asi 20 subjektů a očekávám, že jich 15 až 20 procent skončí nebo je pohltí větší společnosti.

To je slušná konkurence. Co podle vás vůbec lidi láká na Vltavu? Přicházejí spíše starší, nebo i mladí?

Spektrum je neuvěřitelně pestré. Malé děti jezdí pravidelnou linkou do zoologické zahrady, to je úžasná služba, kterou žádné jiné evropské velkoměsto nemá. Studenti a školní výlety jezdí na plavby se vzdělávacím charakterem. Jsou to i mladí lidé loučící se se svobodou nebo rodiny, které slaví různé příležitosti. Velmi atraktivní jsou zásnuby na lodi nebo přímo obřad pod Karlovým mostem. Velkou částí jsou i zahraniční návštěvníci. To, v jakém stavu nám Prahu nechali naši předkové, jak je město vypointované nádherným Pražským hradem, na druhé straně kopulí Národního divadla, jen tak někde nenajdete.

Když tohle všechno na čas zmizelo, jaká byla pro vás Praha? Co bylo hezčí a co třeba smutnější?

Zažili jsme situaci, kdy člověk mohl v poledne přejít téměř sám přes Karlův most nebo plout v sobotu po Vltavě jako jediná loď. Samozřejmě ale má pořád na mysli ekonomickou stránku věci. Můžeme se tak rozplývat nad tím, jak jsme se vrátili do let minulých, ale tíživá stránka věci je to, že 9 milionů návštěvníků přivezlo vloni do České republiky 200 miliard a to tu teď chybí.

Všichni za sebou máme neobvyklou dobu. Každý z nás asi něco nového zjistil, na něco přišel, něco objevil. Co to bylo pro vás?

Musíme věřit tomu, že po krizi vždy přichází období růstu a z doby rouškové musíme vyjít lépe, než jsme do ní vstoupili. Musíme se z ní poučit. Praha je opravdu jedno z nejkrásnějších míst na světě. A možná bychom si toho měli víc vážit. Je to obrovská devíza, s níž se musíme naučit pracovat.

A poučení pro vás?

Ukázalo se, že musíme přicházet stále s něčím novým. V případě Prahy jsou to i věci kdysi běžné a nyní zapomenuté. Prahu z vody viděnou turistická industrie proměnila na standardní projížďky po notoricky známých lokalitách, které pro domácí klientelu nemají příchuť objevu. Přitom se některé z nejkrásnějších pohledů na Prahu z vody naskýtají třeba z míst pod Alšovým nábřežím, kde kdysi bývaly velké říční lázně a plovoucí krámky rybářů. Přístup k nim byl z dlouhé dřevěné lávky, která se táhla v místě chybějícího pobřeží zhruba pod dnešní budovou Vysoké školy uměleckoprůmyslové a pod jižní polovinou Palachova náměstím. Tato infrastruktura tu fungovala od počátku 80. let 19. století a zanikla až s likvidací drobných živností v 50. letech minulého století. Nalákat sem veřejnost bez nutnosti poobědvat v luxusní restauraci nebo si najímat loď teď zkoušíme formou plovoucí lavičky Václava Havla. Věřím, že přístup k vodě v těchto místech bude i pro mnohé Pražany objevem a povede je k většímu zájmu o Vltavu a život na ní a kolem ní.