Za silného vůdce se platí. Teď v Turecku

Jako vzdálené hřmění doléhá turecká měnová krize do českých zemí. Po prudkém pádu turecké liry oslabilo také euro proti dolaru, zároveň koruna proti dolaru i euru. Nejde o katastrofu, nejdramatičtější změnou je pro Čechy podražení americké měny o padesát haléřů během jednoho týdne. Z českého pohledu je na příběhu od Bosporu zajímavé něco jiného – konkrétně jak se nevyplácí, když si národ postaví do čela silného vůdce.

Není snadné pochopit, čím získal Recep Tayyip Erdoğan takový obdiv značné části tureckého národa, že mohl změnit ústavu a zavést prezidentský systém, který mu dává takřka absolutní moc. Jaké má vlastnosti či schopnosti, že jim není možné odolat? V každém případě zahájil své tažení za mocí tím, že národ přesvědčil o své ekonomické kompetenci. Do funkce premiéra nastoupil v roce 2003, tedy v době hluboké krize, když Světová banka a Mezinárodní měnový fond jeho zemi naordinovaly drsné liberální reformy. Erdoğan byl dost rozumný, aby do reforem nezasahoval, a také šikovný, aby si posléze přisvojil zásluhy, že se hospodářství rozjelo dvouciferným tempem. Po roce 2010 expanze tureckého hospodářství pokračovala, tentokrát ovšem už podle receptu úspěšného premiéra. Druhý díl ekonomického vzestupu se však dočkal kritiky ve většině světových deníků. V době po finanční krizi vydávaly centrální banky velké objemy laciných peněz a jejich značná část se dostala i do Turecka, které slibovalo vyšší výnosy. Cizí úvěry umožnily rekordní objem investic, zároveň však k deseti procentům vyrostla inflace. Erdoğanovi se tehdy podařilo zpomalit cenový růst tím, že usnadnil přístup ke zboží z dovozu. „To mělo zničující důsledky,“ napsal Reiner Hermann z deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung.

Laciný import zlikvidoval po roce 2015 značnou část tureckého zemědělství i průmyslových podniků a najednou nebyl nikdo, kdo by zaplatil za úvěry, které ke všemu byly z velké části v zahraničních měnách. Vrátila se inflace a zrychlila přes patnáct procent. Ještě ji bylo možné zastavit zvýšením úrokových sazeb turecké centrální banky, s tím však Erdoğan nesouhlasil. Na rozdíl od všech světových ekonomů se totiž domnívá, že zdražením půjček inflace ještě zrychlí. Zahraniční investoři reagovali tím, že se začali zbavovat turecké liry. Například za poslední měsíc její hodnota poklesla proti dolaru o třetinu. Turecký suverén, který mezitím získal i prezidentský úřad, přivedl svou zemi na pokraj platební neschopnosti.

Většina Turků svému vůdci nepochybně stále věří. Vždyť životní úroveň vyrostla během jeho vlády na trojnásobek. Ze stejného důvodu však dnes Erdoğan čelí největší výzvě celé své kariéry. Pokud nesežene dost peněz na úhradu zahraničních dluhů a přivede svůj stát do recese, kdo mu ještě bude věřit ekonomickou kompetenci, na které postavil svůj úspěch?

Neomylný

Při pohledu zvenku je především zajímavý příběh, jak silný vůdce svou zemi zavedl do krize. V tom může Erdoğan zřejmě posloužit jako učebnicový příklad. Talentovaný politik zvyklý prosazovat autoritu může získat řadu obdivovatelů, kteří od něho očekávají takřka zázraky. Vůdce se postupně začne obklopovat těmito lidmi, protože k němu jsou bezvýhradně loajální. Konkrétně Erdoğan získal pozornost tím, že ministrem financí jmenoval svého zetě. Naopak se zbavuje všech, kdo nesdílejí každý jeho názor, i když se bez jejich kompetence těžko může obejít. Postupně vznikne kult osobnosti, kterému nakonec uvěří sám politik. Jako neomylný vůdce se už nemusí na nic ptát a začne dělat chyby. Jsou o to větší, že se je spolupracovníci bojí korigovat.

Turecký premiér a posléze prezident se nejprve držel ekonomických pravidel, poté se zlevněním dovozů pustil do dobrodružné politiky, která přinesla prosperitu na dluh. Největší šok způsobil ekonomické veřejnosti tím, že odmítl použít obvyklý nástroj proti inflaci, protože měl na věc jiný názor. Jeho přání se musí podvolit i provoz na volném trhu.

Erdoğanovi pomohla koncem minulého týdne šťastná náhoda, že americký prezident Donald Trump zdvojnásobil cla na tureckou ocel a hliník. Trumpovy sankce poměry v zemi nad Bosporem jistě nezlepší, příliš významně je však neovlivní ani k horšímu. Prezident Erdoğan je přesto může označit za hlavní důvod hospodářských potíží a zakrýt tím před veřejností své selhání. Tím se ovšem nemění podstatná otázka turecké krize, tedy kolik Turci zaplatí za to, že bláhově uvěřili tzv. silnému vůdci. Zápletka s Trumpem připomíná pouze jeden rozměr, jestli si vůbec dokážou chybu uvědomit.