Spory o místo věčných tužeb. Jeruzalém se mesiáše jen tak nedočká

Praha má zvláštní vztah k Jeruzalému. V jakési zrcadlové a ideální podobě je jeruzalémské Staré Město otisknuto do podoby pražského Nového Města, takže když jedete tramvají Ječnou ulicí, jedete vlastně po Vicus ad Templum Domini (ulice k chrámu Božího hrobu), a když vcházíte na Karlovo náměstí, dříve Dobytčí trh, přicházíte na Chrámovou horu, kde kdysi stál Šalamounův chrám a po jeho zničení Babyloňany pak Druhý chrám, který zničili Římané po židovských povstáních v prvním století po Kristu. Na jeho místě stojí od 9. století mešita zvaná Skalní dóm, jež je díky své zlaté kopuli (tu dostala až teprve nedávno, ve 30. letech) asi nejznámější stavbou Jeruzaléma.

Najít v Praze Jeruzalém chce ovšem trochu fantazie a sklonu k historické snivosti. Je známá věc, že záměrem císaře Karla IV. bylo vybudovat v Praze cosi jako metaforickou repliku nebeského Jeruzaléma. Měl k tomu hluboké duchovní důvody podepřené apokalyptickými a eschatologickými očekáváními. Lze si však také představit, že snil o konkrétním městě, jak ho znal ze stylizovaných křižáckých map z 12. a 13. století: jednoho průvodce pro křesťany prokazatelně vlastnil a možná podle něj rozvrhl plány Nového Města. Sám v Jeruzalémě ale nikdy nebyl, i když ve 14. století nebyly cesty křesťanských poutníků do Svatého města k Božímu hrobu již ničím výjimečným. Karel by se však jen s pouhou poutnickou návštěvou svatých míst, jež byla v rukou saracénů, byť ti nebránili křesťanům v jejich návštěvě, zřejmě nespokojil. On chtěl Jeruzalém pro sebe. Silou ho však dobýt nemohl, na to mu scházely síly, ale možná i chuť. Evropa měla éru křižáckých výprav už za sebou: roku 1187 dobyl na křižácích Jeruzalém sultán Saladin, poslední křižácká pevnost Akkon padla roku 1291.

Ale po Jeruzalémě císař toužil a chtěl ho mít u sebe ve střední Evropě. Jeruzalém, to je totiž místo věčné mystické touhy. Už tři tisíce let po něm kdekdo touží. A dva tisíce let si Židé, kteří jej před čtyřmi tisíci lety založili a další dva tisíce let v něm nemohli žít, slibovali: „Příští rok v Jeruzalémě.“ L’šana habaa be-Jerušalajim.

Jeruzalém je vlastně divné město. Je roztahané docela vysoko (800 m) v horách, takže v něm v zimě často sněží, a nedaleko od něj začíná poušť, takže v létě tam jsou strašná vedra. Okolní půda je neúrodná, vyprahlá a kamenitá, pěstovat se tam nedá skoro nic, což tedy platilo, než se do toho pustili agrární sionisté, a pastva tak uživí hubené kozy a osly – na jednom vjel do města jeden z mesiášů. Město stálo po celá tisíciletí mimo obchodní trasy a nemělo ani žádnou zvláštní strategickou polohu, proto se také dalo špatně bránit. Když Blízkým východem v roce 1799 táhl Napoleon, byl od Jeruzaléma šedesát kilometrů a nestálo mu za to odbočit z trasy. Zbožní vojáci po něm sice toužili, ale pro pragmatického cynika neměl Jeruzalém žádný význam.

V tom byl ovšem Napoleon výjimkou. Celkem za dva tisíce let vtáhli do města dobyvatelé 34krát, 22krát bylo obleženo, 18krát zničeno a znovu vybudováno a 11krát se v něm vystřídalo vládnoucí náboženství.

Ježíš, Mohamed, Mahdí, Dadžal

Ročně se prý v Jeruzalémě objeví kolem stovky lidí, kteří propadnou tzv. mesiášskému syndromu. Přijedou do Jeruzaléma a vtom do nich vstoupí představa, že jsou mesiáši, vyvolení a pomazaní. Nakráčejí do Starého Města některou z devíti bran jeruzalémských – doporučuje se Zlatá brána, jenže tu v 16.  století nechal sultán Sulejman I. pro jistotu zazdít. Klasický psychiatrický mesiáš se oděje do hotelového prostěradla nebo deky, ozdobí se palmovou ratolestí či si třeba obstará onoho osla. Ale to není nutné. Stačí to horlivé zanícení pro spásu lidstva, jistota, že to jsou právě oni, vykupitelé a spasitelé. Na Židy to prý ani tak nejde, zcela převládají křesťané, kupodivu protestanti a ženy. Ale může se to stát i ateistovi či agnostikovi. Po měsíci na speciálním mesiášském oddělení jeruzalémského blázince to z nich opadne. Běžně je tam prý internováno na čtyřicet spasitelů.

S těmito neškodnými mesiáši jdou ruku v ruce také kolektivní apokalyptické představy, které mají poněkud hrozivější obsah. Podle islámské verze konce dějin se objeví mesiášská postava známá jako Mahdí (Bohem správně vedený), který si v Jeruzalémě zřídí hlavní stan. Ještě před Mahdím přijde Antikrist, v islámu zvaný jako Dadžal. Podle tohoto scénáře se vrátí i Ježíš, který oznámí nadřazenost islámu a rozbije všechny kříže světa. Pak společně s Mahdím zahájí válku proti Dadžalovi. Tato verze nikdy nebyla mezi muslimy všeobecně rozšířená, ale zesílila po 11. září a populární je zvláště mezi Palestinci a stoupenci jejich radikálního hnutí Hamás.

Říká se, že mír mezi Židy a Araby by byl snad nějak možný, ale nesměl by existovat Jeruzalém. Gaza, ba i Západní břeh, židovské osady, Golany, to všechno by se dalo nějak vyřešit, ale na Jeruzalémě se nikdy obě strany nedohodnou. To je kámen, na němž se roztříští jakákoli mírová iniciativa, jakýkoli kompromis, byť se o něj – a většinou to byli Židé – někdo snažil. Nakonec s tím nešlo pohnout. Jeruzalém je totiž hlavní město monoteistické metafyziky. Je do něj vloženo tolik posvátných významů, které jsou pro obě strany, tedy pro Židy a Araby, naprosto zásadní. Je to nemoc z metafyziky – a taková nemoc je většinou nevyléčitelná.

S nadsázkou řečeno, příčinou tohoto posvátného zaujetí je právě ten kámen, metafyzická hornina – kus skály trčící na vrcholu hory Moria. Té se dnes říká nejčastěji Chrámová hora, Har ha-bajit, a je to nejposvátnější místo judaismu. Tady začalo stvoření světa. Nejdřív vznikla ta skála, jíž Židé říkají kámen stvoření. Z prachu téhle skály Hospodin udělal Adama a z jeho žebra Evu. Když tu Noe přistál po potopě s archou, vztyčil tady první oltář. A na tomto místě praotec Abrahám chystal obětovat syna Izáka, kterého Hospodin na poslední chvíli vyměnil za berana.    

Významným městem učinil Jeruzalém tisíc let před Kristem biblický král David. Přenesl sem Archu úmluvy, čímž se Jeruzalém stal i duchovním centrem právě se zrozeného národa – Židů. David opevnil město a na jižní straně Chrámové hory nejspíš vybudoval palác, který byl archeology objeven v polovině 70. let, když se po tzv. šestidenní válce v roce 1967 celý Jeruzalém dostal do izraelských rukou. Tehdy začali Izraelci vlastně Jeruzalém konečně poznávat: ten dosavadní, v hranicích do roku 1967, byl jen stínem skutečného historického Jeruzaléma. Především mu chybělo Staré Město, odkud byli Židé po roce 1948 vyhnáni a kde Arabové všechny židovské stopy včetně historických synagog a starobylých hebrejských nápisů systematicky ničili. Hlavně byla ale volná cesta k Západní zdi, tedy ke Zdi nářků, která se pro věřící, ale i světské Židy stala zdrojem nového, hlubšího, duchovnějšího života. Tehdy konečně i moderní Židé přijali Jeruzalémem za svůj – i s danajským darem Východního Jeruzaléma s několika sty tisíci Araby, kteří židovský nárok na město nikdy nepřijali a lze předpokládat, že ani nepřijmou.

Židé nemají nárok…

Podle palestinské verze, která se stále více prosazuje, a jež se dokonce dostává i na mezinárodní fórum (viz letošní deklarace UNESCO, že Židé nemají historický nárok na Chrámovou horu), v Jeruzalémě na Chrámové hoře nikdy žádný židovský chrám nestál a dějiny tohoto prostoru začínají až s islámem. Proto jsou dle jejich přesvědčení muslimové jedinými oprávněnými vlastníky a uživateli Chrámové hory, potažmo celého Jeruzaléma, jemuž říkají Al-Quds, což znamená Svatyně…

Jeruzalém je po Mekce a Medíně třetí nejposvátnější město islámu. Zatímco první dvě jsou historicky spojená s životem svého zakladatele Mohamedem (Muhammad), s Jeruzalémem je to trochu problematičtější. Jeho jméno se v Koránu vyskytuje jen jednou, a to ještě jen implicitně, když se mluví o Mohamedově „noční cestě“ k „nejvzdálenější mešitě“ (al-masdžid al-Aqsá, to má být ta druhá mešita na Hoře). K tomuto výletu mělo dojít fantastickým letem na pozoruhodném koni (kromě křídel měl také ženskou hlavu) Burakovi, jenž se s Prorokem vznesl a během noci překonal 400 kilometrů z Mekky do Jeruzaléma – a pak se ještě stihl vrátit zpět. Mohamed se tam stačil sejít s Adamem, Mojžíšem, Abrahamem a Ježíšem, vystoupat na nebesa a pak si prohlédnout i peklo, Gehennu, jež začíná hned kousek pod Chrámovou horou. Podle ortodoxního názoru nešlo o nějaký sen či trip, nýbrž o reálnou a bdělou návštěvu, kterou podnikl opravdový fyzický Mohamed. Muslimové dokonce vědí, kde uvázal svého ženo-koně Buraka: shodou okolností u kamenné zdi, kterou Židé nazývají Zeď nářků. Místo však není lokalizováno v Koránu, nýbrž „odhalil“ ho teprve relativně nedávno, ve 30. letech minulého století, jeruzalémský muftí al-Husajní. Ano, ten, který se v roce 1941 sešel v Berlíně s Adolfem Hitlerem. Prohlásil, že zájem Židů o Zeď nářků je jen jejich úskok, jímž se chtějí zmocnit celé Chrámové hory, na kterou nemají tím spíš žádný nárok. Sami Židé přitom na Chrámovou horu nechodí, ti zbožní z rituálních důvodů – a je to jeden z nejpodivnějších a zároveň nejsofistikovanějších náboženských zákazů či pravidel: Židé totiž mohou na nádvoří Chrámu vstoupit jen tehdy, omyjí-li se v dešťové vodě, v níž byl rozpuštěn popel z „červené krávy“, tedy z krávy, která má jen červené chlupy. Od dob zničení druhého Chrámu se žádná taková kráva nenašla… Ti druzí vědí, že to nejde, že by to nedopadlo dobře. Když tam v září 2000 vystoupal Ariel Šaron, věděl, co tím rozpoutá: druhou intifádu, nazvanou al-Aksá. Jenomže pro Araby je provokací i to, že se Židé modlí u Burakovy zdi, jak říkají Zdi nářků muslimové, jakmile je něco v islámu posvátné, nemůže to být posvátné pro nikoho jiného.

V letech po první izraelsko-arabské válce (1948) byl Židům zcela znemožněn přístup k tomuto jedinému místu, které zbylo z Chrámové hory. Do té doby sem přece jen Židé mohli, i když jim muslimové modlení znepříjemňovali, jak jen mohli. Házeli na ně kamení z hory i z okolních střech a zvláště oblíbenou provokací byl vhánění oslů mezi modlící se Židy. Židé byli vnímáni jako vetřelci tím spíš, že Arabové viděli, že jich ve městě přibývá a že přání o „příštím roce v Jeruzalémě“ se začíná uskutečňovat.

Celé svaté město v židovských rukách

Musíme si uvědomit, že novodobí Židé se mohli v Jeruzalémě usídlovat ve významnějším počtu až od poloviny 19. století. Město, které bylo spravované Osmany, bylo spíše větší orientální dírou, kterou obývali povětšinou muslimové rozmanité etnicity a pak různé křesťanské komunity, mezi nimiž převládali ortodoxní, ve významné míře Arméni a Řekové. Pro předmoderní Jeruzalém byly charakteristické úzké špinavé uličky Starého Města a katastrofální hygienické poměry: velmi rozšířený byl trachom, bakteriální oční onemocnění, jímž trpěla až třetina obyvatelstva města. Do města přicházeli k Božímu hrobu křesťanští poutníci, převažovali ortodoxní, hodně jich bylo z Ruska, což ostatně platí doposud. Sionističtí Židé, kteří připlouvali do Palestiny jako do své ztracené vlasti, již chtějí znovu vybudovat, nemířili přednostně do Jeruzaléma. Jednak necítili nábožensky, jednak to nebylo město, kde by svůj sen chtěli začít, většinou toužili po „panenské půdě“. I tak žilo před první světovou válkou v Jeruzalémě už 45 tisíc Židů, což byla největší národnostní skupina ve městě.

Moderní Jeruzalém začíná v roce 1917 s Brity jako mandátní mocností. Ti postavili stavby, které od té doby patří k nejhezčím ve městě, hotel King David, slavnou budovu YMCA, zaváděli moderní správu města, elektřinu, kanalizaci, snažili se město aspoň trochu uklidit a zazelenit. Do města, tedy spíš na jeho okraje, přišla civilizace a Evropa, i když zároveň se snažili, především ve Starém Městě, zachovat jakýsi „orientálně-biblický ráz“. Nové čtvrtě, které společně s evropskými sionisty, především německými Židy, říkalo se jim Jake, navrhli, patří k nejkrásnějším a nejzelenějším na Blízkém východě. Ostře kontrastují s vyprahlými a nespořádanými částmi východní části města, jež obývají Arabové.

Novodobé ozbrojené konflikty mezi Araby a Židy vypukly v Jeruzalémě poprvé už v roce 1920. Mnozí východoevropští Židé, kteří utíkali ze svých původních zemí před pogromy, ho opět nebo poprvé zažili v Jeruzalémě. Povstání Arabů proti sionistům se pak opakovalo v roce 1929 a v letech 1936–39, obě vedl muftí. Tehdy začali jeho Palestinci povinně nosit palestinský šátek, kefíju, již se tak oblíbila levice. V těchto povstáních proti sionistům se zrodil typická směs antisemitismu a islamismu, kterou muslimský svět do té doby neznal. Židé pro něj do té doby nepředstavovali až takového nepřítele – tím se stal až moderní Žid, který usiluje o svůj stát. Jeruzalém, ale stejně tak i zbytek Palestiny měl být v maximalistických představách arabských nacionalistů „judenrein“ – podobně jako se o to snažili muftího spojenci v Evropě. Na rozdíl od nich na to nikdy neměli dost sil a prostředků. Chuti zajisté ano.

Když bylo po válce a holokaustu jasné, že vznikne samostatný židovský stát, měl mít podle plánu OSN Jeruzalém statut Corpus separatum pod mezinárodní vládou OSN. Válka o nezávislost, kterou sice Izrael vyhrál a uhájil vlastní existenci, rozdělila Jeruzalém na západní a východní část. Obě dělily betonové ploty a ve východní části nežil jediný Žid.

Od 7. června 1967 je v izraelských rukou celý Jeruzalém. Slavná fotografie Davida Rubingera zachycuje ten okamžik, kdy unavení a šťastní vojáci ještě v přilbách stojí před Zdí. Jako by říkali: Tak jsme zase tady, spravedlivá věc se podařila. Jakou cenu jsme za tuto chvíli zaplatili? Deset tisíc mrtvých ve všech válkách, které Izrael vedl – a k nimž byl donucen. Stovky mrtvých při teroristických útocích. Jenže to jsou tři, možná jenom dva dny v Osvětimi. Od Osvětimi jsou to ovšem pouhé dvě generace.