„Čuňas kladl důraz na dřevní adroš.“ Příběhy podzemníků ve fotografiích

ROZHOVOR S RUDEM PREKOPEM

„Čuňas kladl důraz na dřevní adroš.“ Příběhy podzemníků ve fotografiích
Fotograf Rudo Prekop patří k silné generaci, která do tehdejší československé fotografie vnesla prvky inscenace, humoru i absurdity. Foto: Jan Zátorský
4
Týdeník

Erika Zlamalová

Dvě dekády vede Ateliér imaginativní fotografie na FAMU. Na téže fakultě se v osmdesátých letech vytvářel jeho autorský rukopis spojovaný později s pojmem slovenská nová vlna. Fotograf Rudo Prekop patří k silné generaci, která do tehdejší československé fotografie vnesla prvky inscenace, humoru i absurdity. Znaky inscenace a především preciznosti nesou i fotografie, které aktuálně vydává knižně pod názvem Underground / Lidský portrét.

V těchto dnech vychází vaše fotografická kniha, ve které jste zachytil příběhy vybraných undergroundových rodin. Kdy a jak se zrodil nápad na tuto obsáhlou kolekci?

Na souboru jsem začal pracovat na podzim roku 2014. Cyklus vznikl naprosto spontánně. Seděli jsme s Pavlem Zajíčkem v Kavárně u svatého Vojtěcha, protože Pavel bydlem tou dobou vedle a já jsem to měl z FAMU kousek. A Pavel tehdy řekl, že z Los Angeles má přiletět jeho dcera Gábina. Zeptal jsem se, jestli ta druhá dcera, žijící ve Švédsku, je tady taky. Odpověděl, že ano, tak jsem nabídl, že bych je mohl společně nafotit. Pak se k tomu přidal i Zajíčkův táta, kterému tehdy bylo asi 94 let. Takhle bezprostředně vzniklo první focení a bylo skvělé, že ho provázely i kuriózní momenty, kdy se na place vůbec poprvé někteří příbuzní potkali, to byly výjimečné intimní situace.

Jakou cestou jste se pak dostal k dalším lidem z undergroundu?

Oslovil jsem nejprve kamarády, Tonyho Ducháčka a další. Takže nejdřív kamarády, známé a pak samozřejmě neznámé. František „Čuňas“ Stárek mi dělal supervizora, konzultovali jsme spolu, koho pozvat do studia dál. Důraz byl kladen, jak říká Čuňas, na dřevní androš, na generaci lidí, kteří byli v čase normalizace činní v kulturním provozu. A protože to byla rozmanitá plejáda, celá kniha je rozdělena do kapitol na hudebníky, výtvarníky, literáty, pak je tam kapitola Ostrovy svobody neboli Veselé ghetto. Tam jsou zahrnuti majitelé usedlostí a statků, kde se v sedmdesátých a osmdesátých letech scházely komunity a svobodně se projevovaly, i když jim to estébáci narušovali, bourali. Dneska bych řekl, že tohle byli manažeři svobodného kulturního provozu. A považoval jsem za nutné je do knihy zahrnout také. Postupně mi začalo docházet, že nikdo přede mnou tuhle sociální vrstvu obrazově, ve fotografiích, systematicky nezmapoval, nezpracoval. Měl jsem jasně daný koncepční úkol, s pevnými mantinely. Nešlo o volnou tvorbu, neexhibuji a nepředvádím se, naopak sloužím.

Černobílé portrétní fotografie vznikaly ve studiu?

Přesně tak, fotil jsem všechny snímky v ateliéru na FAMU. Půl dne jsem pokaždé stavěl světla, světelný park. To, co jsem nasnímal, jsou studiové portrétní fotografie. Své objekty jsem nestylizoval, nemanipuloval, neusiloval o expresi. Šlo mi o světlo, stín a výraz. Mohl jsem fotky nabušit digitálem, ale zvolil jsem si analog, tu nejsložitější cestu, časově, finančně i fyzicky. Cítil jsem ale, že musím jít touto cestou. Na projektu jsem pracoval osm let.

Vedle osobností z československé neoficiální kultury a jejich nejbližších jste do svazku zařadil i malíře a ilustrátora Jamese Warholu. Proč právě jej?

Jeho osobnost je odsazená, protože celé to pro mě začalo právě Warholem. Tím se pro mě jistým způsobem kruh uzavírá. Udělám nutný historický exkurz. Andy Warhol zemřel v roce 1987 po banální operaci žlučníku za dodnes nevyjasněných okolností. Těsně po jeho smrti byla založena Nadace Andyho Warhola a viceprezidentem této nadace se podle jeho závěti stal jeho bratr John. Ten na podzim roku 1987 přijel s manželkou poprvé do socialistického Československa. Zvědavost u nich zvítězila nad strachem. V Medzilaborcích učiteli místní lidušky Michalu Byckovi, který byl fanouškem Andyho Warhola, učinil John z titulu viceprezidenta neskutečnou nabídku, že kdyby se zasadil o vznik galerie, muzea nebo výstavní síně nesoucí jméno jeho mrtvého bratra, tak že on ze své pozice zařídí darování nebo trvalou zápůjčku většího počtu autorských originálů Andyho Warhola. Už sice běžela perestrojka, ale v Československu byly stojaté vody, proto byla reakce kompetentních kulturních orgánů nulová. Všichni se báli. Na druhou stranu už přece jen ledy pomalu tály a v médiích se už začínalo otevřeněji psát. Tehdy jsem jel z Prahy do Košic, odkud pocházím, a u stánku jsem si koupil Literárny týždenník, nebo to byl Kultúrny život, už nevím, a tam byl článek Návrat do rodiště rodičů Andyho Warhola. Text jsem dovezl svému kamarádovi, výtvarníkovi Michalu Cihlářovi, a v jeho vršovickém ateliéru jsem mu to položil na stůl se slovy Podívej, s tím musíme něco udělat. To byl spouštěč, spadli jsme do toho až po uši. Začali jsme jezdit do Medzilaborců, Michal tam dokonce připravil výstavu pop-artu. Do toho jsme měli mít 11. listopadu 1989 vernisáž plakátů Andyho Warhola. Rozvěsili jsme plakáty a pak došlo ke skandálu, lidi do jednoho ty plakáty rozkradli. V každém případě kdyby nepřišla revoluce, tak by nás asi zavřeli.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.