„Lidé se i ohnou, jen aby byli oblíbení.“ Rozhovor o svobodě projevu

BRIT TOBY YOUNG

„Lidé se i ohnou, jen aby byli oblíbení.“ Rozhovor o svobodě projevu
Toby Young: "Dnes je velmi, velmi těžké zpochybňovat výklad, v němž jsou Velká Británie a Spojené státy americké systémově rasistické země. Zvlášť po protestech hnutí Black Lives Matter. Má to řadu hmatatelných následků, především to, že se na mnoha pracovištích zavádějí povinná školení pro rozeznání podvědomých předsudků, a současně byly vytvořeny možnosti pro zaměstnance, jak mohou nahlašovat své kolegy, které podezírají z rasismu." Foto: Profimedia
1
Svět

Daniel Kaiser

Známý dramatik, novinář, zakladatel svobodných škol Toby Young je motorem Free Speech Union (FSU, česky Unie pro svobodu projevu). FSU funguje od února 2020 a vzdáleně může připomínat Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných v husákovském Československu. I FSU totiž nabízí právní a další služby lidem, kteří jsou perzekvováni pro svoje názory. Současně se jim snaží zajistit podpůrnou kampaň. Nakolik je paralela veřejné debaty v dnešní Británii s ČSSR nosná, to necháme na ctěném čtenáři rozhovoru se starým bílým heterosexuálem Tobym Youngem. Rozhovor s ním jsme publikovali v srpnu 2020.

Toby Young (1963) se narodil v rodině významného sociologa a labouristického politika Michaela Younga. Po studiích ekonomie a filozofie v Oxfordu nastoupil novinářskou dráhu, psal pro Timesy, Spectator a další. Koncem 90. let pracoval v newyorském magazínu Vanity Fair. Jak tu dopadl, napovídá Youngova vzpomínková kniha Jak se zbavit přátel a zůstat úplně sám (parodie na rubriku časopisu Jak získávat přátele a působit na lidi). Z knihy vzniklo divadelní představení v Londýně, kde hrál Young sám sebe, a posléze byla podle ní natočena i stejnojmenná filmová komedie. Young je autorem divadelní hry Kdo je taťka?, popisující sexuální aféry v konzervativním týdeníku The Spectator v době, kdy ho řídil Boris Johnson. Posléze založil tři takzvané svobodné školy, které za Cameronovy konzervativní vlády poprvé dostaly šanci vymknout se dohledu školských úřadů a odborů. Krátce tehdy také působil ve vládních poradních orgánech pro školství, než musel po mediálním shitstormu odejít. Unie pro svobodu projevu odstartovala v únoru 2020, Young v ní působí jako generální tajemník. Je ženatý, má čtyři děti.

Kdy jste si uvědomil, že pro obranu svobody projevu ve Velké Británii musíte založit organizaci? Byl to nějaký výrazný moment, něčí konkrétní příběh, do nebe volající případ cenzury?

Myšlenka se zrodila na konferenci, kterou loni organizoval anglikánský teolog, profesor Nigel Biggar na Pembroke College v Oxfordu. Tématem jednodenní konference byla kultura rušení (cancel culture) na britských a amerických univerzitách, hledání odpovědi na otázku, co se proti tomu dá dělat. Načež jsem přímo na konferenci oslovil několik lidí, jestli by se nezapojili. Včetně Nigela, ten se stal předsedou správní rady, a Douglase Murrayho, který je ředitelem.

Co jsou dnes, v létě 2020, nejkontroverznější témata, věci, u nichž se netoleruje disent? Na dálku se mi zdá, že první místo bude teď asi držet Black Lives Matter, ale co donedávna tak citlivé věci jako agenda LGBTQ+ nebo globální oteplování, nezapomnělo se na ně tak trochu?

Máte pravdu v tom, že dnes je velmi, velmi těžké zpochybňovat výklad, v němž jsou Velká Británie a Spojené státy americké systémově rasistické země. Zvlášť po protestech hnutí Black Lives Matter. Má to řadu hmatatelných následků, především to, že se na mnoha pracovištích zavádějí povinná školení pro rozeznání podvědomých předsudků (v originále unconscious bias training), a současně byly vytvořeny možnosti pro zaměstnance, jak mohou nahlašovat své kolegy, které podezírají z rasismu. To je dnes nejnedotknutelnější téma. Na druhé místo co do nekritizovatelnosti bych umístil názor, že transženy jsou ženy a že mají požívat stejná práva jako ženy, včetně přístupu do čistě ženských prostor a k čistě ženským aktivitám. Což pochopitelně není totéž jako být přítelem LGBTQ+ komunit. Mimochodem, normální lesby a gayové v této kultuře aktuálně jako by poněkud vyšli z módy. Po transženách následují v intersekcionální hierarchii útlaku transmuži, potom muslimové, lidé se smíšeným původem (anglicky dual heritage – pozn. D. K.), za předpokladu, že jejich dvojité dědictví obsahuje i určitou dávku afrického původu. Následují invalidé, mentálně nemocní, děti…. Ale samozřejmě že i nadále je společensky obtížné vznášet námitky proti představě, že naše planeta je bezprostředně ohrožena katastrofou, kterou zavinilo globální oteplování.

Roste teď po tom vzepětí kolem BLM i v Británii počet lidí, kteří se na vás obracejí o pomoc?

Ano, zatímco do června, kdy i Británií prošlo hnutí BLM, jsme dostávali zhruba půl tuctu žádostí týdně, během této kampaně stejné množství, ale denně. Jak to vzniklo? Když BLM protesty v červnu explodovaly, mnoho lidí neobeznámených s ideologií woke přistupovalo ke stoupencům BLM jako ke kterékoli jiné skupině levicových aktivistů. Vyjadřovali pochyby nad empiričností jejich tvrzení o systémovém rasismu u policie a u soudů. Upozorňovali, že podle většiny měřítek patří Británie a Spojené státy mezi nejméně rasistické země na světě. Odmítali, že by oni sami nebo instituce, ve kterých pracují, měli něco společného s ideologií bílé nadřazenosti. Nepochopili přitom jednu věc – že tohle není normální politická debata. A že tvrzení hnutí Black Lives Matter a jeho příznivců jsou vystavěna po vzoru náboženských dogmat, která se nesmějí zpochybňovat, protože v ten moment se dopouštíte hereze. Spousta takto se provinivších lidí byla následně potrestána, argumentovalo se, jako kdyby jejich neochota přijmout agendu BLM do posledního písmene byla důkazem jejich rasismu. Někteří z nich přišli o práci, jiní se omluvili a přistoupili na to, že absolvují školení k rozpoznání svých podvědomých předsudků. Ještě jiní byli v uvozovkách jen napomenuti. Odešli s výstrahou, že pokud by cokoli z toho, co řekli, ještě někdy zopakovali, tak už je čeká vyhazov.

Můžete dát nějaký konkrétní příklad typický pro vaše kauzy?

Z poslední doby třeba případy Nick Buckley a Stuart Peters. V obou případech jsme se angažovali a oba dopadly dobře. Nick Buckley před devíti lety založil nadaci Mancunian Way, která v Manchesteru pomáhá mladým lidem různé barvy pleti zvednout se ze sociálního dna. Letos v červnu Nick na svém blogu zkritizoval BLM, napsal, že jejich deklarované cíle jako ukončení bílé nadvlády nebo rozbití nukleární rodiny jsou neomarxistické, a podobně. Strhla se bouře na sociálních sítích. Tedy… bouře. Na petici žádající jeho odvolání se sešlo 465 podpisů. Přesto ho dozorčí rada odvolala. Uspořádali jsme kontrapetici, tu podepsalo 17 500 lidí. A sehnali jsme mu právníka. Nakonec se Nick mohl vrátit na místo výkonného ředitele nadace, kterou založil. Dozorčí rada rezignovala a už je obsazena novými lidmi.

Happy end měl i případ Stua Peterse. To je moderátor rádia Manx na ostrově Man. Na začátku června měl během jednoho nočního vysílání tu troufalost, že si dovolil nesouhlasit s názorem posluchače, který Stuovi předhazoval, že prý žije ze svého bílého privilegia. Po stížnosti začal moderátora vyšetřovat veřejnoprávní regulátor pro komunikaci. Stu byl odstaven od mikrofonu. Šli jsme do toho, bylo to zjevné porušení jeho práva na svobodu projevu. Před dvěma týdny regulační úřad Peterse očistil a on se od 1. srpna vrátil ke své práci.

Celý rozhovor si můžete přečíst v knize Proměny života. Pořídit si ji můžete za zvýhodněnou cenu 469 korun. Knihu si můžete objednat ZDE. 

Kniha Proměny života je souborem 50 rozhovorů s předními světovými a domácími osobnostmi. Reflektujeme změny ve společnosti, již po pandemii čínského viru zasáhla další rána v podobě ruské války na Ukrajině, která může být největším spouštěčem společenských změn od konce druhé světové války. Kniha navazuje na soubor 50 rozhovorů Proměny světa, která se loni stala nejúspěšnější knihou v historii českého crowdfundingu.

Rozhovory, které najdete v knize:

Ruská válka

SVĚTLANA ALEXIJEVIČOVÁ, spisovatelka
SERGEJ KARAGANOV, politolog
WESS MITCHELL, politolog
CAMERON MUNTER, diplomat
ROBERT C. O’BRIEN, právník
HARALD WELZER, sociolog
BRUNO MAÇÃES, analytik

Český svět

CYRIL HÖSCHL, psychiatr
MILAN UHDE, dramatik, politik
JAROSLAV SVOBODA, imunolog
ANDREA BARTOŠKOVÁ, archeoložka
JAROSLAV ŠTURMA, dětský psycholog
JIŘÍ SUK, historik
PETR MATĚJŮ, sociolog
FRANTIŠEK SKÁLA, výtvarník, hudebník
MIROSLAV ŠIK, architekt
LUBOMÍR KAVÁLEK, šachista
EVA JIŘIČNÁ, architektka
MARTIN BOJAR, neurolog
DAŇA HORÁKOVÁ, novinářka, politička
JINDŘICH MANN, scenárista, režisér
JIŘÍ LÁBUS, herec
LADISLAV LÁBUS, architekt
MARGARETA HRUZA, režisérka
PAVEL HOLLÄNDER, právník
JÁCHYM TOPOL, spisovatel
JAKUB TROJAN, teolog
KAREL ŠIKTANC, básník

Orientace

FRANCIS FUKUYAMA, politolog, filozof
PETER TRAWNY, filozof
ROBERT PFALLER, filozof
MÁRIA SCHMIDTOVÁ, historička
MARTIN GURRI, analytik
JEFF GEDMIN, ředitel Rádia Svobodná Evropa
ERPING ZHANG, politolog
TOBY YOUNG, dramatik, novinář
PEER STEINBRÜCK, politik
TAYLOR DOWNING, historik
DAN SCHNEIDER, právník
FRITZ VAHRENHOLT, chemik
JESSE SINGAL, novinář
ADRIAN VERMEULE, právník
DENIS MUKWEGE, lékař
ED WEST, historik, komentátor
FRANK FUREDI, sociolog
THOMAS FUCHS, filozof a psychiatr

Hodnoty a peníze

NOURIEL ROUBINI, ekonom
GÜNTHER OETTINGER, politik
LARS CHRISTENSEN, ekonom
MAREK MORA, ekonom