1 francouzské odbory "Ve válce"

Odborářský boss dojal v Cannes k potlesku a slzám

NOVÉ

Témata: , ,

Dnešní filmy nebývají příliš odtržené od reality. I hrané filmy v sobě mívají něco z dokumentů. Překvapením festivalu je letos také to, že v jednom z nejbohatších regionů Evropy – na Azurovém pobřeží – dojal návštěvníky festivalu film o sporu kapitalistů s odboráři. Francouzské drama Ve válce (En Guerre) režiséra Stéphana Brizé se týká tématu, kterou dnes žije celá Francie: stávek proti plánovaným reformám Emmanuela Macrona, proti kapitalistické koncentraci výroby a přesouvání výroby do lacinějších zemí.

Film se odehrává především ve francouzském městě Agen, kde má dojít ke zrušení provozu na výrobu automobilových doplňků. Hrdinou filmu je odborářský boss Laurent Amédéo (Vincent Lindon). Lindon si roku 2015 zahrál roli nezaměstnaného ve filmu Zákon trhu téhož režiséra a dostal za ni cenu za mužský herecký výkon. V zásadě stejné složení a podobné problémy se objevují ve filmu Ve válce. Přijetí na festivalu však bylo o poznání vřelejší. Projekce filmu v Lumièrově sálu Festivalového paláce byla několikrát přerušena potleskem, zejména silný byl aplaus ve chvíli, kdy demonstranti před pařížskou firemní centrálou fiktivní firmy Perrin Industries převrátí na střechu luxusní auto šéfa německého koncernu, který Perrin Industies vlastní.

Kapitál versus lidská práce je téma i pro bohaté návštěvníky Azurového pobřeží. I když se děj filmu odehrává především mezi stávkujícími, demonstranty, na jednáních s vedením firmy a v prázdných halách továrny, o orchestraci slavnostního uvedení se postaraly francouzské královny krásy přilehlých měst a departementů. A podobně jako jsou v Cannes oblíbeny levicové filmy Kena Loache, na úrodnou půdu tu padl i Brizé. Zápletka filmu je jednoduchá: továrna v Agenu dává práci 1100 lidem, region je postižený nezaměstnaností a má platit pětiletá dohoda s vedením francouzského koncernu o tom, že továrna bude neomezeně vyrábět výměnou za zmrazení platů. Dohoda je zrušena, protože německý majitel rozhodl jinak. Do doby uzavření je však třeba podle francouzského vedení firmy za každou cenu nestávkovat. Vedení nabízí odměnu 25 000 Euro pro každého, kdo půjde do práce. Dělníci však stávkují dál, nicméně nabídka vede k rozkolu v odborářském hnutí.

Během filmu se otevírá kaskáda jednání mezi odboráři a vedením firmy. Odboráři tvrdí, že koncern vydělává, že problém tedy není „neviditelný zákon trhu“, ale potřeba ještě zvýšit profit přesunutím výroby do některé z lacinějších zemí. „Vám nejde o zachování pracovních míst, jak tvrdíte, ale o to, aby si akcionáři a vedení firmy udrželo platy,“ hřmí na jednání s vedením odborář Amédéo. Dohoda však možná není. Všechny rozhodovací pravomoce má německý koncern Dimke, který Perrin Industries vlastní. A nejvyšší šéf koncernu Martin Hauser je nedosažitelný. Je údajně na cestách, je unavený, nikdo o něm neví, nedá se mu dovolat apod. Amédéo však nejvyššího šéfa pronásleduje podobně vytrvale jako americký dokumentarista Michael Moore stopoval ve filmu Roger a já předsedu představenstva firmy General Motors Rogera B. Smitha, v tomto případě skutečnou osobu. Film Ve válce je korunován příjezdem německého šéfa Hausera do Paříže, všichni se radují a čekají rozhodnutí na nejvyšší úrovni. Hauser však za sebe nechá na jednání s odbory mluvit především své asistenty. Nakonec zdůrazní dvě věci: o přesunutí výroby rozhodl soud a o profitu rozhodují zákony trhu. Soudy i trh musí být v demokratické společnosti respektovány.

Příběh odboráři vs. kapitalisté nemá v podání Stéphana Brizého žádné řešení. Zaměstnanci mají svou pravdu a vedení firmy také. Odbory sice najdou jinou firmu, která by provoz v Agenu koupila, ale vedení Perrin Industries nemá zájem přenechat funkční továrnu konkurenci. Což je pochopitelné. Řešení pomocí dvou pravd považuji za férové. Ve filmech podobného typu není systém paralely dvou pravd obvyklý, protože divák se potřebuje s jednou stranou ztotožnit. Obvykle fandí těm spravedlivějším. Režisér si nechal napsat scénář od čtyř scenáristů, aby se vyhnul tomu, co bylo typické pro dělnické filmy socialistického realismu: kapitalisté byli padouši a dělníci byli mladí, hrdí a pokrokoví. Přesto je postava odborářského bosse Amédéa vykreslena o poznání lépe než postavy šéfů továrny. Vincent Lindon je prostě výborný herec.

Ještě překvapivější byly reakce publika. Potlesk několikrát během uvedení filmu, vlhké oči, vytažené kapesníky. Vedle mě seděla dívka, která ke konci filmu hlasitě plakala. Potlesk ve stoje po uvedení byl velmi, velmi dlouhý, i když Brizého film jistě nepatří v mezinárodní soutěži k těm umělecky nejlepším. Přináší však jistou zprávu o stavu Evropy, která lidi ve Francii bere za srdce. A tematizuje jednu důležitou věc: vztek lidí, o němž nikdo přesně neví, kde se bere. O něčem takovém byl ostatně intimně osobní korejský film Burning, jeden z nejlepších filmů soutěže. Odehrává se v Jižní Koreji blízko hranice se Severní Koreou a je natočený podle povídky Hořící stodola japonského spisovatele Harukiho Murakamiho. Zde nejde o boj dělníků za práci, ale o to, co vede lidi k iracionálním reakcím a k nepochopení se navzájem. Zdroj vzteku postav v případě obou filmů je podobný – nejsou žádná východiska a žádné recepty, neplatí žádná definitiva.

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.

Čtěte také: Lars von Trier postavil v Cannes pomník perverznímu filmu


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.