Německý odborový svaz automobilky Volkswagen (VW) doporučí členům, aby od 1. prosince vstoupili do stávky. Zdůvodnil to tím, že vyjednávání s vedením společnost ...
Karol Sidon se dnes dožívá osmdesáti let. To znamená, že se narodil v Praze 9. srpna 1942 – plné datum narození má svůj smysl, protože za okupace měl každý den význam. Je asi trapné připomínat, že než se stal na začátku 90. let vrchním pražským a zemským rabínem a postavou neodmyslitelně patřící ke koloritu Prahy i české společnosti, měl za sebou už výraznou dráhu spisovatelskou a dramatickou.
Ta započala velmi brzy – nejen na poměry, které byly chvíli relativně příznivé: ve svých šestadvaceti již vydává Sen o mém otci (1968), záhy na to navazuje podobně, ba ještě více egocentricky laděný Sen o mně. To se ale už píše rok 1970 a zajímavý a – pokud jde o ohlas čtenářský i kritický – úspěšný prozaik a nejmladší redaktor Literárních novin je odstaven mimo oficiální vydavatelství. Živí se jako mnozí jeho kolegové různými sympatickými profesemi, v Sidonově případě je nejpopulárnější jeho kariéra trafikanta v Jindřišské ulici v centru Prahy. Samozřejmě píše dál, ba právě tyto roky, konkrétně první polovina let sedmdesátých, jsou obdobím literárně nejproduktivnějším.
Zároveň se však v těchto letech uskutečňuje Sidonova duchovní konverze k židovské víře, dovršená v roce 1978, což po formální stránce nebylo v případě polovičního Žida po otci (matka byla křesťanka) vůbec jednoduché. „Jednoduché“ by to samozřejmě nebylo v žádném případě...
Opravdovost a hloubka jeho náboženského přerodu z původního agnostika, pro něhož je jeho poloviční židovský původ spíš předmětem jakéhosi udiveného zájmu a dětsky uvědomované hrdosti, pak na prahu středního věku vyústí v rozhodnutí studovat judaistiku, nejprve „poloamatérsky“ v Praze a pak reálně – po vystěhování z Československa (Sidon podepsal Chartu 77) – od roku 1983 na univerzitě v Heidelbergu, v letech 1990 až 1992 v Jeruzalémě. Teprve potom se vrací do Prahy, kde mu mezitím, tedy po listopadu 1989, vyšlo několik beletristických knih.
Literatura je však z pohledu právě se stanuvšího pražského rabína již záležitostí, která stojí „v důležitosti o stupeň níž“ – jak o tom mluvil v knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou a Viktorem Vondrou Když umřít, tak v Jeruzalémě (1997). Na tom samém místě pak mluví o tom, jak postupně u něj slábla potřeba vyjadřovat se literárně, jak nabývalo přesvědčení, že není žádnou povinností autora psát. „Tím, že jsem psal, jsem si zachovával alespoň zdání společenského zařazení,“ říkal se značnou otevřeností o své situaci v 70. letech. „Já jsem se strašně natrápil s knížkou Boží osten. Tu jsem psal a psal a psal s vědomím, že musím a že je to moje povinnost. (...) A to vědomí, že nemusím, bylo svým způsobem osvobozující.“
Když to tedy shrneme, kromě příležitostných a kratších textů zahrnuje celek Sidonovy prózy dva základní okruhy: tím prvním jsou texty neskrývaně autobiografické povahy, takové, jež mají základ a východisko v prozaické dvojici Sen o mém otci a Sen o mně; tím druhým okruhem, ne však od toho prvního příkře odděleným, jsou meditativně založené prózy, které tíhnou k existenciálním a po smyslu existence se tázajícím obsahům – mezi ně patří zmíněný Boží osten, esejisticky laděné Evangelium podle Josefa Flavia a právě Brány mrazu. Jde o modelový příběh životní rekapitulace jednoho obyčejného, zdálo by se zmarněného života. Starému muži plyne před jeho vnitřním zrakem biograf jeho života, vzpomínky neuspořádaně naskakují jedna po druhé, osamělá existence pluje ke svému počátku v matčině lůně, k mystické bráně stvoření, jíž se život zase uzavírá.
Živost jeho „rodinných“ próz spočívá právě v tom, že jsou založeny na jitřivě osobním prožitku tématu. Tato odhodlanost jít k věci není rozptylována literárními konvencemi a šablonami, ale má rys přímého, bezohledného pojmenování. Je založena na pokusu prostřednictvím představ, intuice a vzpomínek rekonstruovat životy těch, o kterých může už jen „snít“. Toto „snění“ ale není žádnou noční prací podvědomí, ale naopak maximálně přesnou archeologií mysli a vzpomínek, výzkumnou prací vědomí, jejíž výsledky jsou zveřejněny formou životopisné zprávy. Texty jsou vedeny snahou dát obrys událostem, jež předcházely autorovu zrození či s ním souvisely. Na začátku i na konci stojí pokus najít touto formou sám sebe, dostat se k sobě, banálně řečeno – najít a pak vyhranit svou identitu.
Tato sebeformulování u Sidona spočívají v ohledávání obrysů vlastní rodiny – zmizelého, respektive nacisty zavražděného otce Alexandra Sidona a druhého, tedy nevlastního, otce Josefa Fuchse, jenž se ve skutečnosti jmenoval Josef Gross a který byl, stejně jako jeho pravý otec, Žid, a tedy byl též vystaven rasové perzekuci: ale na rozdíl od Alexandra Sidona zázračně přežil a po válce, když „zazvonil u jejich dveří“, se oženil s matkou malého Karola, která by však tomuto druhému otci dala přednost už za otcova života.
Lze říci, že Sidonovo psaní mělo nepochybně ráz psychoterapeutický. Tak i působilo na čtenáře. I v dosti svobodném prostředí české literatury konce šedesátých let to byly texty na hraně toho, co vlastně je možné o svých bližních, ba o jakémkoli konkrétním člověku říci. Byly zcela oproštěny od iluzivnosti a (sebe)ironizace, díky nimž by třeba mohly aspirovat na populární četbu. Byly vážné, jak jen bylo vážné téma samotné, což ale neznamenalo, že v nich nebyl i určitý zvláštní humor. Představovaly v jistém smyslu protiklad lyrizujících a dojemných próz Oty Pavla, byť strašný zážitek oba čerpali z podobného traumatu – i Pavlova/Popperova matka byla árijka.
Důrazem na věcnost a dokumentární zobrazení se Sidon podstatně liší od stylizovaných a k manýře směřujících textů Arnošta Lustiga. Co naopak stojí za úvahu, je blízkost k prózám Ludvíka Vaculíka, ať již k těm, které byly již v té době napsané, tedy k Sekyře, nebo k těm, které teprve budou: Český snář. Vaculík byl ostatně koncem 60. let Sidonův kolega v redakci Literárních novin a je možné, že jeho poněkud protektorský vztah k mladšímu Sidonovi nemusel být jen jednostranný, že tedy Vaculíkova otevřenost (hraničící s brutalitou) má svůj předobraz a inspiraci v obou Sidonových Snech.
V roce 2014 se literární událostí stalo vydání prvního dílu široce koncipované tetralogie Altschulova metoda, podepsané autorem Chaimem Ciganem. Již záhy vyšlo najevo, že pravým autorem je končící pražský rabín Karol Sidon… Je zřejmé, že šíři jeho univerza jen tak obsáhnout nelze. V Česku už vůbec ne.
00:02
