„Rusové nechtějí, aby se jich svět přestal bát“

ALEXIJEVIČOVÁ O RUSKÉ DUŠI

„Rusové nechtějí, aby se jich svět přestal bát“
Světlana Alexijevičová Foto: Jiří Peňás
1
Svět

Jiří Peňás

Světlana Alexijevičová je nositelka Nobelovy ceny za literaturu za rok 2015. Jako důsledná kritička Lukašenkova režimu musela v roce 2000 Bělorusko opustit a žila v západní Evropě. Do Minsku se vrátila v roce 2011. Tento rozhovor vznikl v říjnu 2016, kdy navštívila Prahu. „Rusové nechtějí, aby se jich přestal svět bát. V mé knize některé postavy říkají: Za Sovětského svazu jsme neměli nic, ale aspoň se nás celý svět bál. Teď jsme všem k smíchu. A být k smíchu, z toho mají Rusové úplně největší strach,“ říká.

SVĚTLANA ALEXIJEVIČOVÁ (1948) Narodila se v ukrajinském městě Stanislav (od roku 1962 Ivano-Frankivsk). Její otec byl Bělorus, sloužil v armádě, matka Ukrajinka. Po ukončení otcovy služby se rodina přestěhovala na běloruský venkov, kde rodiče pracovali jako učitelé. V roce 1972 vystudovala žurnalistiku na Leninově univerzitě v Minsku. Pak pracovala pro regionální noviny a také jako učitelka. Roku 1976 se stala dopisovatelkou minského literárního časopisu Neman. Ve svých knihách se zabývá dramatickými událostmi své vlasti – druhou světovou válkou: Válka nemá ženskou tvář (česky 1987), černobylskou katastrofou: Modlitba za Černobyl (česky 2002), válkou v Afghánistánu: Zinkoví chlapci (česky 2016). Jejím vrcholným dílem je „kronika“ rozpadu Sovětského svazu Doba z druhé ruky (česky 2014). V roce 2015 obdržela Nobelovu cenu za literaturu.

Nobelovský výbor vaše knihy v roce 2015 ocenil za „polyfonní literární styl, který je dokumentem utrpení a odvahy naší doby“. Měla jste při psaní nějaké vzory?

Ano, dalo by se říct, že mám předchůdce a vzory. Jmenovala bych Sofii Zacharovnu Fedorčenkovou, nevím, jestli ji tady znáte. To byla ruská zdravotní sestra a učitelka, která během první světové války sbírala po lazaretech vyprávění zraněných vojáků, a vytvářela tak myslím jedinečnou kolekci vyprávění. Obraz doby, dalo by se říct – Národ ve válce, tak se ty kroniky jmenovaly. Stihla je vydat ještě před revolucí, zaujaly i takovou osobnost, jakou byl Thomas Mann, který o nich napsal esej. Po revoluci pak zůstala v SSSR, věnovala se psaní pro děti, zemřela za druhé světové války v Moskvě. A druhým vzorem pro mě byl Alěs Adamovič (1927–1994 – pozn. J. P.), běloruský spisovatel, díky němuž máme zachyceny ty strašné věci, kterými Bělorusko prošlo během války. Asi znáte film Jdi a dívej se od režiséra Elema Klimova, tak ten vznikl podle jeho námětu a scénáře.

Jestli dovolíte, zeptám se na Solženicyna. Souostroví Gulag je také polyfonní dokument, ovlivnil vás?

Ano, od Solženicyna jsem se též učila. Ale také od Varlama Šalamova (1907–1982, klasik lágrové literatury, celkem si odseděl 17 let na Kolymě – pozn. J. P.). Hledala jsem novou formu, jak vyjádřit skutečnost. Taky se o mých knihách říká, že je to skupinový román nebo román hlasů, sbor hlasů. Literatura stále hledá prostředky, jak zachytit realitu.

Znala jste knihy od Solženicyna a Šalamova už za Sovětského svazu…

Ano, četli jsme je.

Jak se k vám jejich knihy dostaly?

Dřív, než mohly na sklonku perestrojky začít vycházet oficiálně, jsme je četli z knížek, které se k nám dostaly ze zahraničních vydání.

Vy jste tehdy už žila v Minsku. Tam bylo možné takové knihy sehnat?

Ano, bylo to tak, že kdo jel do Moskvy, snažil se k těm knihám dostat. A ty pak přivezl do Minsku, kde se dostaly k lidem, kteří o ně stáli.

Mělo – nebo má to – nějaké přednosti, žít v Minsku?

Jistě, život je tam klidnější, lidé se tam znají navzájem, pomáhají si. Prožít obyčejný život je příjemnější v Minsku než v hektické Moskvě. I než jinde v Evropě.

Skutečně? Vy jste žila v západní Evropě. V Minsku se vám líbí víc?

Žila jsem především v Německu, díky stipendiím. Bylo to příjemné, nestěžuji si, ale doma jsem v Minsku. Tam jsem mezi svými hrdiny, mezi lidmi, jimž rozumím, o kterých můžu jedině psát. Nikdy bych nemohla psát třeba o Němcích nebo o Italech. Prostě je neznám. Ani jejich jazyk neznám, trochu snad německy… Ne, jako ruská spisovatelka patřím do Minsku.

Souvisí to nějak s ruskou duší? Ivan Bunin, první ruský spisovatel, který dostal Nobelovu cenu, žil dvacet let v Paříži, a neuměl prý ani slovo francouzsky. Pak je tu ovšem případ Vladimira Nabokova, který se stal jedním z nejlepších amerických spisovatelů. Chci se tím zeptat, jestli ta ruská duše není taková univerzální výmluva...

Co to je, ruská duše? Já ani nevím, jestli to není iluze nebo fikce. Jistěže něco jako národní charakter existuje, ale to je výsledek různých, především historických vlivů. A tím hlavním vlivem, který tlačil na lidi v Rusku, byla nesvoboda, tyranie. Lidi se neměli odkud naučit vést svobodný život. A ten na vás nepřijde jen tak, zničehonic. Ale ruská duše přesto nějak existuje, cítíme ji v jistých chvílích, když máme pocit, že nám svět nerozumí.

Takže je to taková obrana před cizím světem?

Jedna z postav v mé knize Doba z druhé ruky říká, že pokud budeme jako všichni – myslí se tím lidé, jako na Západě –, tak pro koho pak budeme zajímaví?

Ale je tomu tak doopravdy? Vždyť nejvíce se lidé na Západě o Rusko zajímali v době perestrojky, tedy právě v časech, kdy se zdálo, že Rusové budou stejní, jako jsou lidé na tom Západě. A nebude tedy důvod se jich bát.

Ale to je právě to, co Rusové nechtějí. Aby se jich přestal svět bát. V mé knize některé postavy říkají: Za Sovětského svazu jsme neměli nic, ale aspoň se nás celý svět bál. Teď jsme všem k smíchu. A být k smíchu, z toho mají Rusové úplně největší strach.

Celý rozhovor si můžete přečíst v knize Proměny života. Do konce září si ji můžete pořídit za zvýhodněnou cenu 449 korun. Ušetříte 100 korun proti prodejní ceně 549 korun. Knihu si můžete objednat ZDE. 

Kniha Proměny života je souborem 50 rozhovorů s předními světovými a domácími osobnostmi. Reflektujeme změny ve společnosti, již po pandemii čínského viru zasáhla další rána v podobě ruské války na Ukrajině, která může být největším spouštěčem společenských změn od konce druhé světové války. Kniha navazuje na soubor 50 rozhovorů Proměny světa, která se loni stala nejúspěšnější knihou v historii českého crowdfundingu.

Rozhovory, které najdete v knize:

Ruská válka

SVĚTLANA ALEXIJEVIČOVÁ, spisovatelka
SERGEJ KARAGANOV, politolog
WESS MITCHELL, politolog
CAMERON MUNTER, diplomat
ROBERT C. O’BRIEN, právník
HARALD WELZER, sociolog
BRUNO MAÇÃES, analytik

Český svět

CYRIL HÖSCHL, psychiatr
MILAN UHDE, dramatik, politik
JAROSLAV SVOBODA, imunolog
ANDREA BARTOŠKOVÁ, archeoložka
JAROSLAV ŠTURMA, dětský psycholog
JIŘÍ SUK, historik
PETR MATĚJŮ, sociolog
FRANTIŠEK SKÁLA, výtvarník, hudebník
MIROSLAV ŠIK, architekt
LUBOMÍR KAVÁLEK, šachista
EVA JIŘIČNÁ, architektka
MARTIN BOJAR, neurolog
DAŇA HORÁKOVÁ, novinářka, politička
JINDŘICH MANN, scenárista, režisér
JIŘÍ LÁBUS, herec
LADISLAV LÁBUS, architekt
MARGARETA HRUZA, režisérka
PAVEL HOLLÄNDER, právník
JÁCHYM TOPOL, spisovatel
JAKUB TROJAN, teolog
KAREL ŠIKTANC, básník

Orientace

FRANCIS FUKUYAMA, politolog, filozof
PETER TRAWNY, filozof
ROBERT PFALLER, filozof
MÁRIA SCHMIDTOVÁ, historička
MARTIN GURRI, analytik
JEFF GEDMIN, ředitel Rádia Svobodná Evropa
ERPING ZHANG, politolog
TOBY YOUNG, dramatik, novinář
PEER STEINBRÜCK, politik
TAYLOR DOWNING, historik
DAN SCHNEIDER, právník
FRITZ VAHRENHOLT, chemik
JESSE SINGAL, novinář
ADRIAN VERMEULE, právník
DENIS MUKWEGE, lékař
ED WEST, historik, komentátor
FRANK FUREDI, sociolog
THOMAS FUCHS, filozof a psychiatr

Hodnoty a peníze

NOURIEL ROUBINI, ekonom
GÜNTHER OETTINGER, politik
LARS CHRISTENSEN, ekonom
MAREK MORA, ekonom