Když jsem se někdy v 80. letech dozvěděl, že spisovatel Ladislav Fuks byl několik let kastelánem na zámku Kynžvart, vůbec mě to nepřekvapilo, neboť to k němu nějak patřilo. Znal jsem trochu ten tajemný zámek na úpatí temných hvozdů, které po vyhnání obyvatelstva obsadila armáda, proměnila je ve vojenský újezd Prameny, jež se i po zcivilnění staly asi největší divočinou českého vnitrozemí. Oficiálně se ta lesní pustina, ve které zbylo někde jen pár kamenů po zaniklých obcích, jmenovala Slavkovský les, ale ještě občas mu ti, kdo přišli po válce, říkali ze setrvačnosti les Císařský, Kaiserwald.
Zámek Kynžvart tam na jeho jižním okraji zůstal jako zvláštní pozůstatek zaniklé epochy, jakéhosi dávného, noblesního a aristokratického světa, který se naprosto vypařil, zmizel z kraje, ale i z vědomí lidí, protože ti byli noví a o zdejší historii netušili často vůbec nic. Z kraje, kam jezdila ještě před pár desítkami let evropská vybraná společnost, třeba i korunované hlavy, se stala rychle periferie a divočina, která dosud budí dojem, jako by tam byla odedávna. Zůstaly ale ty opuštěné monumenty, které čekal rozličný osud, jako zámek a lázně Königswart.
A tam přichází v roce 1956 třiatřicetiletý kunsthistorik dr. Ladislav Fuks, stráví tam pár let, během nichž napíše umělecko-historickou studii, která se tak stane v roce 1958 jeho první vydanou knihou: Zámek Kynžvart – historie a přítomnost. Začne tam psát ale také Pana Theodora Mundstocka, který se za pár let stane přelomovou knihou české literatury. Mundstock sice s Kynžvartem tematicky nesouvisí, ale ono zámecké prostředí, ve kterém zatím v neporušené podobě zůstala zakleta atmosféra aristokratické minulosti, ta ve Fuksovi zůstane a sejde se dokonale s jeho zvláštním psychickým ustrojením. To by se dalo snad popsat jako vypjatý a vytříbený, a přitom jaksi muzeální a voskový estetismus, který byl prodchnut plachostí a zimomřivou křehkostí. Jako ten vznešený „řecký“ zámek, ve kterém se nacházela (a nachází) sbírka kuriozit a bizarností, které Fuks miloval a sám se jimi pak obklopoval, až se takovou kuriozitou stal sám. Nebo jako ten studený a deštivý kraj, který zůstal skoro bez lidí a dlouho po odchodu obyvatel bylo těžké někoho přesvědčit, aby tam šel žít. Je to pořád na tom kouzelném – a zakletém – kraji znát.
Vyrůstal jsem o kus dál, v Krušných horách, ale přece jenom to do Kynžvartu nebylo daleko. Byl jsem tam s rodiči v dětství, když jsme objížděli lázně, snad cestou z Mariánek, a pak jednou, možná dvakrát jako mladík na nějakém hospodském výletě s kamarády, ale to byl zámek zavřený a pomalu pustl, protože se do něj snad dala dřevomorka. Mluvilo se dokonce o tom, že ho zbourají. To ale tehdy vůbec nikoho nepřekvapovalo, všude v tom kraji byly nějaké ruiny, nějaké zpustlé trosky a zbořeniny, města se pořád ještě demolovala a rozpadala, jako třeba Horní Slavkov, kde se renesanční radnice zbourala v roce 1977. Všechno bylo tehdy zarostlé kopřivami a také bolševníkem velkolepým, tím agresivním vetřelcem, který měl tak prekérní jméno, že se prý o něm nesmělo psát, a tudíž se s ním ani nedalo nic dělat: proč ho vlastně vláda tajně nepřejmenovala? Ale myslím, že už se tehdy nějak vědělo, že jeho původ v Čechách je právě spojený s Kynžvartem, že ho sem snad přivezl ten reakční kníže, rakouský kancléř Metternich, který z nějakého nejasného důvodu měl něco s Kynžvartem společného (kde se tady v takové pustině vzal?), a ten bolševník zase nějak souvisel s jeho temnou osobou. Jenže za tu divnou kytku, z které vám naskákají na ruce puchýře, jen se jí dotknete, může podle všeho až kancléřův syn Richard, i když ten asi také ne, spíš prostě zahradník, který dbal na novinky a rád přivážel do krásného parku exotické květiny, jíž se ten hnusný bolševník zdál být. První byl tady vysazen roku 1862, to byl starý kníže Clemens, po našem Kliment Václav Lothar Nepomuk, tři roky po smrti a jeho stařecké tělo tlelo v hrobce v Plasích u Plzně. Proč tam? Protože si Plasy, kde pak začal i podnikat, dalo by se říct v železářství, Metternich vybral jako své druhé sídlo v Čechách. Tím prvním byl samozřejmě Kynžvart.
Já jsem tam teď přijel po mnoha letech, vlastně asi poprvé v nových časech, které už jsou zase staré, a měl jsem k tomu i osobní důvod, protože tam bydlí můj spolužák z gymnázia, jeden z mých nejbližších brachů těch let, Lesník. Ano, Lesník, jinak jsme mu neříkali, protože už na gymnáziu to byl lesník a ničím jiným být nechtěl, projevoval se jako lesník, oblékal se jako lesník, jeho táta byl lesník a Lesník se také lesníkem stal. A byla s ním hrozná legrace. Jenže já ho neviděl skoro těch třicet let, prostě se mi ztratil v lese. A protože jsem ho po těch dlouhých letech nechtěl přepadnout a neměl jsem ani jeho číslo, tak jsem mu den před cestou poslal pohled s adresou Soudruh Lesník P. T., Kynžvart. A napsal mu: „Lesníku, budu v pátek na Kynžvartě“ a číslo. A to bylo všechno.
A tak jsem vystoupil z vlaku na stanici Lázně Kynžvart a pamatoval jsem si, že to jsou ještě asi tři kilometry do města, tedy budeme-li tomu říkat město, a že se jde pořád do kopce. Jde se podél pastvin, luk i nějakých rybníčků, krajina dostává brzy takový zcela sudetský ráz, minete první hnízdo bolševníku, pár opadaných domů, pasoucí se stádo krav. Měl jsem zamluvený pokoj v oranžovém penzionu na kraji města, které je na okraji smutné a sudetské, což se pozná i podle bytovek, které tam postavili, když ty vily zchátraly a byly příliš složité na bydlení. Ale pak, když jdete dál nahoru, tak přicházíte do lázeňské části a tam se to začíná měnit a člověk při pohledu na majestátní lázeňský dům Metternich z roku 1864, který se teď, nevím proč, jmenuje Orlík a je pěkně opravený, chápe, proč Königswart byl, co se týče prestiže, kdysi ještě před Karlsbadem a Marienbadem. A proč to prý byly nejdražší lázně ve střední Evropě, kam opravdu jezdili jen velcí pracháči a monarchové, třeba opakovaně, naposledy v roce 1936 španělský král Alfons XIII., který ovšem byl rodinně spřízněn s posledním kynžvartským Metternichem, který tady byl do jara 1945. Byla to samozřejmě sociálně příkrá nerovnost, že sem nejezdili dělníci a dojičky na rekreaci, jenže ta plutokratická smetánka živila tady ve městě a okolí víc než dvakrát tolik lidí, kteří tady žijí teď, a to od pohledu nijak luxusně. A ten personál tady zanechal ty výstavné domy, penzion a hotely a sanatoria a také vlastní vily, ze kterých se ovšem zachovala sotva polovina.
Ale ty důvody elitnosti Kynžvartu byly jistě nejen v minerální vodě, která tady teče z několika pramenů, a v precizních službách, ale stejně tak v tom nebeském prostoru nad ním a v tom vanutí větrů, které z Královské stráže dělají jedinečné atmosférické jeviště. Nad vámi temné lesy směřující nahoru k tajemné rašelinové Kladské (Glatzen) a k zbytkům Pramenů (Sanderberg), těch kdysi nejvýše položených lázní v Čechách, a pod vámi údolí Chebské pánve, ze které se zdvihá Český les a přímo naproti hrůzostrašný kopec Dyleň, na kterém byla za komunismu pozorovatelna do svobodného světa, Sauronovo oko zla, ale pod kterým prý Napoleon prohlásil, že tam leží střed Evropy.
A to může být i důvod, proč na studeném Kynžvartě ten Metternich, který byl přece Porýňan z Koblence, kde už vanou teplé francouzské větry a pěstuje se víno, tak lpěl. Ano, možná je to tím geografickým středem Evropy, i když to řekl Napoleon, kterého Metternich nejdřív oženil s Marií Luisou a pak de facto zničil a dělal celý život vše pro to, aby se už žádný Napoleon neobjevil. Předpokladem pro to bylo nedopustit revoluci. Protože kde je revoluce, tam je teror, a tam se objeví Napoleon, a to znamená válku. Nic tak Metternich nenáviděl jako válku a teror. Způsobem, jak jí zabránit, byla vyváženost a klid – a také policie a cenzura. Metternich byl přece génius balance, rovnováhy a vyvažování, na tom založil svou Svatou alianci a svůj tichý řád, ve kterém nebylo místo pro revoltu, ani pro demokracii, ale zato mnoho snahy o mír a klid, který někteří nazvali mrtvolným a za nějž je Metternich dosud všemi pokrokáři nenáviděn, byť není jisté, jestli o něm něco vědí. A možná pro ten balanční střed potřeboval Kynžvart, tu královskou stráž nad Evropou.
Jenže to už se pomalu šeřilo a Lesník se neozýval. Zítra je taky den, řekl jsem si a těšil se, jak to dopadne. O tom příště.
00:07
