5 Týdeník Echo - Genius Loci

Bełżec, jméno jako z hororu

Týdeník Echo

Témata: , ,

Když vojáci Rudé armády přišli 27. ledna 1945 (Mezinárodní den obětí holocaustu) do vyklizeného tábora Birkenau-Auschwitz, byl Bełżec už zase zapomenutá díra v hlubinách „krvavé země“ na hranici sovětského záboru východního Polska, ze kterého se stala sovětská západní Ukrajina. Trvalo pak několik desetiletí, než se jméno Bełżec dostalo do povědomí jako jedno z těch hrozných míst. Osvětim nebylo možné před příchodem fronty zrušit, zamaskovat, všechno skrýt a hlínu přeorat: nebyl na to čas a rozsah byl tak obrovský, že by to nebylo ani v ďábelských silách. 

Místa jako Bełżec, Sobibór, Treblinka však ano, ta v daném čase, několik let předtím, než se rozjely plnou parou komory a pece v Osvětimi, svou roli splnila. Jejich pekelné tlamy se nasytily statisíci lidskými těly, plameny je přijaly a rošty prohrábly a semlely na spálený prach, kterým se naplnily jámy. A tím to skončilo. Úkol byl na místě splněn, kdo měl být sežrán, byl sežrán, náhodné zbytky ještě pak svědomití Němci dobili v listopadu 1943 v akci perfidně nazvané Ertefest – Dožínky.

Na jaře 1944 byla východní část Generálního gouvernementu, tedy východního Polska, domov nejkompaktnější židovské populace v Evropě, už Judenfrei. Východní Židovstvo de facto přestalo ve východní Evropě existovat. A ještě byl rok čas zahladit stopy.

V Bełżeci (někde se to skloňuje Belžeku, což vzniklo zřejmě z německé a anglické výslovnosti „belzek“) jsem byl loni v srpnu, kdy jsme s historikem Pavlem Zemanem a jeho synem Vaškem podnikli „holocaust tour“ po lublinském vojvodství: psal jsem tady o Sandoměři a Lublinu, se Zemanem vyšel rozhovor v č. 34/2018. Objeli jsme během několika dní místa, která by bez těch vražd zůstala jen malými bezvýznamnými body na podrobnějších mapách jihovýchodního Polska: Majdanek, Sobibór, Piasky, Trawniky, Poniatówu, Chełm, Izbicu… Na poslední den nám zůstal Bełżec, gmina, jak se polsky říká obci, u samých hranic s Ukrajinou, díra všech děr, jáma na trati mezi Lublinem a Lvovem, zastávka smrti. 

Bełżec byl první čistě vyhlazovací tábor, který na východě vznikl. V říjnu 1941 sem přijelo pár desítek Němců z akce T 4, kteří měli „volno“: v srpnu 1941 byla v Německu zastavena akce Euthanasie (T 4), zčásti z obav z reakcí obyvatelstva (ozvaly se ojedinělé protesty) a zčásti proto, že už bylo hotovo. Zkušenosti ze zabíjení plynem duševně nemocných, retardovaných či jinak postižených se mohly uplatnit při likvidaci východních Židů. Bylo to už mnohokrát popsáno, ale je to vždy fascinující, vždy znovu člověk ocení ten řetěz příčin a následků, tu kauzální logiku věcí. Ne, holocaust nebyl „nesmyslný“, jak se někdy říká: holocaust byl racionální zločin, který měl své hnusné a šílené ratio. Proč by se vlastně nemohl v (nějaké jiné formě) opakovat zase? Co když už si na něj Němci zase střádají materiál? První fáze je otevřená náruč, ale jaká bude další? Po nadšení přijde rozčarování, pak zklamání, pak pocit, že takhle to nejde, že jsou všude a že se to musí nějak vyřešit. Jako tehdy. Máte problém s množstvím lidí a chcete se jich zbavit? Nejdřív je tedy označíte, pak odsunete, odstěhujete, někde je držíte, jenže tam se hromadí, potom nevíte, co s nimi, pak už to nejde dál… Začnou se tedy nejprve střílet, házet do jam, skládat na sebe a pak se používají granáty, jenže u toho je moc hluku a krve, moc létají končetiny a vnitřnosti, to se pak jednomu udělá špatně, jako Himmlerovi, když mu to předváděli. Takhle to nejde, to se musí jinak. Co takhle plynové komory, už to zkusili na bláznech, a jak se to povedlo! Tak co to nezkusit na Židech! Začněme tam, kde jich je nejvíc, ale prozatím někde ve skrytu, nenápadně. V nějaké zapadlé díře.

V říjnu 1941 se tedy vybere Bełżec. Šéfuje mu inspektor likvidačních ústavů „eutanazie“ Christian Wirth, stavbyvedoucím je pan Richard Thomala ze stavební správy v blízké Zamośći, z toho má být reprezentativní německé město Himmlerstadt. Pan Thomala, kterého v květnu 1945 zastřelí NKVD u Jičína, je „architektem“ též Sobibóru a Treblinky. Aby bylo jasno, nestaví to tam žádný příslušník panské rasy, na to mají židovské otroky, kteří si sami, za mírného donucení ukrajinských podlidí, stavějí svůj hrob, do kterého se směstnají s dalšími šesti sty tisíci Hospodinovými vyvolenými. Usmrcování plynem začalo v Bełżecu v březnu 1942 a potrvá do prosince 1942, tedy necelý rok. Na obsluhu stačí zpočátku třináct Němců a s nimi několik desítek ukrajinských dozorců. Ze začátku tam zabijí každý den asi 1400 osob, vždy přijede transport na nedaleké nádraží, vagony se přitlačí až k bráně, lidé se svléknou, ženám se oholí vlasy a pak se ženou do plynových komor. Mrtvoly se pak vytáhnou a naházejí do jam. Po několika měsících se zjistí, že to nestačí, tak se na několik týdnů zabíjení zastaví, aby se postavily další plynové komory. Potom se to rozjede znovu a denně se zabije až čtyři tisíce lidí. Dohromady jich Bełżec sežere půl milionu. Je to asi na rekord v počtu zabitých lidí na jednom místě tak nepatrným počtem vrahů.

Treblinku (ta leží ukrytá v lesích na sever a měla za úkol spolykat hlavně Židy z varšavského ghetta) nazval Richard Glazar, jeden z několika desítek přeživších, ve své knize jako „jméno z dětské říkanky“. Bełżec je jméno jako z hororu. Belhavý Belzezub, Belžavý Belžec, Belžežub, šišlavý vládce pekel, hebrejsky ba’al zevuv, Belzebub, Pán much, Pan much i komarów, Herr der Fliegen… Ukrajinsky to ale znamená bažinaté místo, jak také jinak. 

Na rozdíl od rovinaté severní části Lublinského vojvodství se tady už trochu terén zvedá a mírně vlní a lesy se tady pohupují v lehkých hrbolcích. Na jednom z nich se to místo, důvod, proč sem zajet, nachází. Od roku 2004 je tady velkolepý umělecký památník, land-art, vlastně monumentální socha v prostoru. Památník – Miejsce Pamięci w Bełżcu – financovaly společně polská vláda a Americký židovský kongres. Umělecký návrh je od Andrzeje Solagy, který je i autorem Katyňského památníku u Smolenska. Na ploše několika hektarů jsou rozprostřeny struskové kameny, které se jako temné moře zvedají do tvaru mohyly, která vrcholí na místech, kde stály plynové komory. Dál vzadu začíná hrana lesa, který mezitím vyrostl na místech, kde „obóz“, jak se řekne polsky tábor, stál: vyhlazovací tábor se řekne „obóz zagłady“, což se v Polsku hodí vědět. Prostředkem toho pole struskových kamenů, které evokují židovský zvyk klást na hroby kamínky, tu dávnou připomínku pouštního lidu, jehož mělké hroby byly před zvěří chráněny těžkými kameny. Uprostřed nich vede soutěska, jejíž úbočí na nejhlubším místě dosahuje hloubky devíti metrů. Stěny jsou z bílého granitu a vyvolávají mrazivý účinek: tudy snad vedl šlauch, cesta, kudy byli lidé vyváděni z vagonů a hnáni na poslední místo svého života. Tam, kde trhlina končí, je polsky, anglicky a hebrejsky nápis z Knihy Jobovy (16,15): „Země, nepřikrývej moji krev.“ Verš pak pokračuje „můj křik ať odpočinku nedojde“. Na ochoze jsou potom na hraně jména čtyř set obcí v Polsku, odkud byly oběti přiváženy, a také čtyřiceti měst z Německa, Rakouska a bývalého Československa: Plzeň, Poprad, Praha, Tábor, Uherský Brod… Celkem jich do Lublinské župy z protektorátu bylo vypraveno jedenáct tisíc, přežilo jich pětačtyřicet. Bełżec přežilo z celkového počtu půl milionu jen asi sedm lidí. Dole v muzeu si lze přečíst jejich příběhy. Na jeho konci jsou vrata, která se těžko otevřou a zase zavřou a člověk je v šedé tmě z betonu, v minimalistickém prostoru s akustickým efektem, kdy se stačí silněji nadechnout a ten zvuk se v ozvěně vrací jako silný příval. Člověk trochu zakašle a je to jako hromobití. Pak lehce dupne, a skoro by si zacpal uši, takže už to neudělá. Na stěně se ukáže stín, který se pak zmnoží, takže člověk má pocit, že se ocitl v nějakém fyzickém experimentu. Sál meditace se to jmenuje a je to sofistikované a jistě míněno dobře. Ale nad čím tady meditovat? Nad tím, co se bude stavět příště?  

 

Echo Komplet

2 999 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Díky tomuto balíčku si užijete unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo jak v digitální, tak v tištěné podobě

Více info

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.