Proč Rusové věří Putinovi?

NÁZORY ČTENÁŘŮ

Proč Rusové věří Putinovi?
Ruský prezident Vladimir Putin. Foto: Kreml
1
Názory čtenářů

Dušan Sedlák

Válka na Ukrajině pokračuje další týdny a měsíce a každý soudně smýšlející člověk má na ruskou invazi jasný názor. Přesto, či snad právě proto, nás překvapuje, jak se na tuto „válku“ dívají běžní obyvatelé Ruska. Jak je možné, že svého vládce Putina stále obdivují? Proč jsou tamní vojáci považováni za hrdiny, kteří jen brání svou vlast?

Zcela jistě je to zásluhou ruské státní propagandy. Ta v médiích zakazuje používat samotné slovo válka. Mluvit o tom, že na Ukrajině ve skutečnosti umírá více vojáků, než tvrdí oficiální čísla, je trestné. Starší generace věří pouze ruské televizi a odmítá informacím na internetu. Řada ruských obyvatel zase přistupuje k válce tak, že ji jednoduše popírá. Nechtějí o ní slyšet jakékoli informace, protože si také nechtějí připustit, že jsou slepí, že jim byly vymyty mozky. Výsledky nedávného sociologického průzkumu v Rusku odhalily, že jen čtyři procenta lidí si myslí, že nacismus na Ukrajině nepanuje a přes sedmdesát procent respondentů se domnívá, že údajné ukrajinské nacistické organizace představují hrozbu pro Rusko a ruské občany.

Jak je to možné? Cožpak většina ruských lidí ztratila soudnost?

Odpověď na to možná najdeme v příběhu, který se mi stal před několika lety, kdy jsem s přáteli navštívil Moskvu. Když jsme se totiž jednoho dne, po namáhavé prohlídce města, vraceli zpět do hotelu, zavedly nás naše kroky do poněkud opuštěné čtvrti nedaleko Arbatu. Míjeli jsme šlechtické paláce, jejichž sláva dávno pohasla a na schodišti jednoho z nich jsme uviděli posedávat skupinku dospívající mládeže. S cigaretami v ústech si hráli na dospělé a jeden z nich dokonce cosi brnkal na kytaru. Mohlo jim být tak něco kolem patnácti let. Až na jednoho. Tomu bylo sotva sedm, ale s cigaretou v ústech si zřejmě připadal starší. Právě ve chvíli, kdy jsme skupinku míjeli, došlo k hádce mezi tímto klučinou a jedním starším hochem. Hádka se po chvíli změnila ve strkanici a vzápětí v opravdovou rvačku. Samozřejmě ten starší měl navrch a za chvíli klučinu zalehl a jeho hlavu tisknul k dlažbě. Ozval se nářek. To už nám nedalo a okřikli jsme je, ať toho okamžitě nechají. Hlavně tomu staršímu jsme vytkli, že se pere s malým klukem, kterého to musí bolet. A vskutku – naše slova zabrala. Oba se na nás podívali a přestali se prát. Očekávali jsme, že malý klučina využije příležitosti a třeba uteče. Ale ne. Pomalu vstal, utřel si rukávem slzy, hrdě na nás vzhlédl a pronesl: „Ruský lid vždycky trpěl a bude trpět. A my na to musíme být připraveni.“

V tu chvíli jsme nevěděli, co na to říct. Zaraženě jsme se podívali na sebe a určitě si každý z nás pomyslel, co je to za ideologii, která formuje názory dětí v zemi, kde zítra již dávno neznamená včera.