Matematika česko-polských výročí

Přesně před sto lety se začaly psát dějiny česko-polské spolupráce.

Poláci v tomto roce podobně jako Češi oslavují sto let své moderní státnosti. České oslavy jsou propojeny, z pochopitelných důvodů, se slovenskými. Vazeb na Polsko je v moderních českých dějinách o poznání méně, avšak právě tento rok se jeví jako mimořádně dobrá příležitost si je připomenout.

Paralelní život

Češi i Poláci si ve stejnou chvíli vybojovali nezávislost a stáli před úkolem vybudovat nové státy. Ve stejné chvíli je i ztratili a museli se postupně postavit dvěma totalitám. Spojuje nás také triáda milníků na cestě k současnosti: pád komunismu, vstup do NATO i do EU jsme prožívali ve stejném okamžiku. Poslední století jsme tedy prožili paralelně, ale bylo to také společně? Dalo by se oprávněně namítat, že tam, kde se ony paralelní dějiny přeci jen protnuly, to nepříjemně jiskřilo. Před několika dny jsme vzpomínali na padesáté výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy, za několik týdnů si připomeneme osmdesát let od obsazení Těšínského Slezska, jehož se druhá Polská republika dopustila ve chvíli, kdy Československo skomíralo po mnichovské zradě svých západních spojenců.

Obě tyto události však spojuje, že byly vedlejším následkem jednání sousedních mocností. Vyrůstaly z politického kontextu, na který Češi ani Poláci příliš neměli vliv. Druhá Polská republika si nárokovala území Těšínského Slezska, které obývali z velké části polsky mluvící obyvatelé, ale realizaci tohoto přání umožnilo rozhodnutí mocností a narušení rovnováhy v regionu nacistickým Německem. O vstupu polské armády do Československa se přece také nerozhodovalo ve Varšavě, nýbrž v Moskvě. Polské trauma s tím spojené a snahu se opakovaně za rok 1968 omlouvat Češi často kvitují poukazem na skutečnost, že v roce 1980, během karnevalu Solidarity v Polsku, se mohli sami – opět nedobrovolně – ocitnout v roli okupanta.

Když však Poláci a Češi dokázali navázat spolupráci a společně usilovat o realizaci svých cílů, situace byla diametrálně odlišná. Právě tyto okamžiky nejvíce posilovaly subjektivitu regionu, který byl jinak většinou jen objektem hry mocností. A i zde nám bude letošní matematika výročí nápomocná.

Společné zájmy

Právě společný, koordinovaný postup Tomáše Garriguea Masaryka a polského klavíristy a politika Ignacyho Jana Paderewského před sto lety v září a říjnu 1918 pomohly udržet otázku střední Evropy na prvních stránkách amerických novin i na vysoké pozici v hierarchii úkolů administrativy prezidenta Wilsona. Máme-li hledat nejvýmluvnější obraz česko-polské spolupráce, je jím 15. září 1918, kdy se Masaryk a Paderewski společně postavili k řečnickému pultu v newyorské Carnegie Hall a společně plédovali pro vznik Středoevropské unie složené ze zemí osvobozených zpod nadvlády císařů a carů.

Spolupráce Čechů a Poláků tehdy přinesla očekávané výsledky, nevydržela však dlouho. Nové státy brzy rozdělily geopolitické a teritoriální spory. Teprve další nesvoboda přinesla návrat myšlenky středoevropského společenství na program politických jednání. O Polsko-československé konfederaci debatovali během druhé světové války podřízení Edvarda Beneše a Władysława Sikorského v Londýně, a později uprchlíci zpoza železné opony. Okamžik, kdy toto společenství získalo reálné základy, je také součástí matematiky letošních výročí.

Na začátku srpna totiž uplynulo přesně čtyřicet let od prvního setkání představitelů české Charty 77 a polského Výboru na obranu dělníků (KOR) na státní hranici v Krkonoších. „Nad námi šuměly jedle a my jsme diskutovali, jak svrhnout společného tyrana,“ vzpomínal později Jacek Kuroń. Plodem těchto setkání se o několik let později stala Polsko-československá solidarita čili první mezinárodní opoziční organizace v rámci sovětského bloku. „Právě na základě tohohle česko-polského přátelství bylo později možné demontovat Varšavskou smlouvu, zbavit se Rudé armády a vytvořit Visegrádskou skupinu,“ vzpomínal nedávno bývalý ministr Alexandr Vondra.

Ačkoli společná česko-polská výročí letos nebudou náležet k těm nejslavnostněji připomínaným, dobře poukazují na potenciál česko-polské spolupráce. Střední Evropa jako společenství, které dokáže samo aktivně rozhodovat o svém osudu a podílet se na osudech Evropy jako celku, se stávala reálnou možností právě v okamžicích, kdy Češi a Poláci spojovali síly tak jako Masaryk a Paderewski v New Yorku nebo čeští a polští disidenti v 70. a 80. letech. A proto stojí za to si je připomínat.

Text byl původně publikován v deníku Rzeczpospolita.