Potřebujeme nový jaderný blok, a za každou cenu?

NÁZORY ČTENÁŘŮ

Potřebujeme nový jaderný blok, a za každou cenu?
Jaderná elektrárna Dukovany. Foto: Shutterstock
Názory čtenářů

Radim Dohnal, Jan Palaščák

Ve stínu pandemie tlačí vláda záměry, které by jinak vyžadovaly obsáhlou veřejnou diskusi. Pro budoucnost země možná nejdůležitějším je výstavba nového bloku jaderné elektrárny Dukovany. Nehledě na geopolitické implikace projektu je navrhovaný způsob jeho realizace vysoce problematický z ekonomického hlediska.

Veřejný prostor opanovala otázka rizikovosti dodavatelů z Číny a Ruska, téměř se však nemluví o tom, zda-li je taková investice potřebná a efektivní. Dává tedy smysl v roce 2021 rozhodovat o projektu, který začne přinášet plody v roce 2036 či spíše v roce 2040? Mezitím, co budeme utrácet stovky miliard korun převážně veřejných peněz, se dost pravděpodobně významně promění evropská přenosová soustava. Zvlášť v Německu a Rakousku bude pokračovat decentralizace výroby, a je dost možné, že zdroj velký jako Dukovany se do sítí budoucnosti nebude hodit.

V současné době navíc spotřeba elektřiny v Evropě již tři roky mírně klesá, v průmyslu rychleji a delší dobu, což ohrožuje rentabilitu záměru. A přestože je ČEZ investor státního zájmu, není vlastněný jen státem. Ostatní akcionáři tedy musí být kompenzování za případnou nenávratnost tohoto projektu, který si téměř výlučně nepřejí. Prozatím se stát rozhodl poskytnout půjčku na 70% nákladů. Takové schéma ale nepokrývá pravděpodobný scénář, kdy náklady významně převýší rozpočet, a tyto vícenáklady půjdou ze 100% na vrub všech akcionářů, i těch minoritních.

Hodně peněz, kolik muziky

Nový blok má stát něco mezi 250 a 350 miliardami korun. Při porovnání s tržní kapitalizací společnosti ČEZ, která k 18. lednu činila 292 miliard korun, každému ekonomovi naskočí otázka, jak možné pořídit 1 nový blok za cenu 6 starých, dlouhé řady uhelných elektráren, rozvodných společností v Česku a Bulharsku, Severočeských dolů a dalších částí skupiny ČEZ. Navíc je třeba si uvědomit, že ve vyspělém světě se poslední dvě dekády staví jaderné elektrárny čím dál pomaleji a s čím dál vyššími náklady. Není důvod si myslet, že ČR či ČEZ budou stavět lépe či rychleji než zbytek vyspělého světa, viz přiložený graf.

A když už nový blok postavíme, jsme si jisti, že nadprodukci elektřiny vyřešíme jejím prodejem do zahraničí? Rakouská veřejnost dlouhodobě jádro odmítá, viz referendum v roce 1978 a zákon z roku 1998, a také Německo se čím dál více staví proti jádru. Což může komplikovat už jen první krok na cestě k novému bloku Dukovan, totiž řízení o veřejné podpoře na půdě Evropské komise. Spíše bude trvat více než tři roky, což protáhne realizaci záměru a dále zvýší celkové náklady. Jádro sice patří mezi nízkoemisní zdroje a může proto těžit z růstu ceny emisních povolenek respektive uhlíkové daně. Provoz jaderných zdrojů se však začne blížit konkurenceschopnosti na trhu až při ceně povolenky výrazněji nad 60 EUR/MWh, tedy zhruba dvou a půl násobku současné hodnoty.

Jádro, ale lépe

Jaké jsou však alternativy výstavby nového bloku Dukovan za předpokladu, že chceme držet či zvyšovat onu tak vzývanou soběstačnost ve výrobě elektřiny? Předně, a to v každém případě, je třeba dále podporovat úspory energií v průmyslu, službách i domácností, a využít k tomu program obnovy EU. Je nutné a z mnoha žádoucí, nadále podporovat a urychlovat trend decentralizace výroby a distribuce elektrické i jiných energií. A nabízí se zvýšit podíl plynových elektráren na energetickém mixu za podpory propojování plynovodů a plynových zásobníků napříč kontinentem. Geopolitická rizika vyváží okolnost, že lze očekávat další navyšování exportů z Kataru, USA a částečně i Británie a Dánska.

Zcela opomíjenou možností je přitom prodlužování životnosti čtyř bloků Dukovan na 60 či až 70 let, jako se právě připravuje ve finské elektrárně Loviisa. Ta je jen o zhruba deset let starší než Dukovany a využívá zcela stejný typ reaktoru VVER 440/213. Vláda by tedy měla nejdříve otevřít otázku, jak podobným způsobem prodloužit životnost Dukovan, tedy do let 2045 až 2055. V dnešních cenách by to stálo kolem 15 miliard korun za všechny 4 bloky, a navíc by tento krok odložil náklady na likvidaci těchto bloků, o čemž se také nevede diskuse. I prodloužení životnosti zřejmě vyžaduje notifikaci v EK, což by mohlo posloužit jako výrazně méně riskantní test toho, jak v rámci Evropské unie prosazovat české jaderné a obecně energetické zájmy.